Polní den - závod a nebo něco jiného? Něco o vzniku klubu RETRO 2016.


Úvod

    Quo Vadis Polní dni? Tak to je otázka. Většina mladších HAMs určitě tento závod bere jako příležitost vyniknout a uspět v závodě. V závodě takovém, kde je možno navázat plno krásných a dlouhých spojení. Samozřejmě i zde platí Jožo Ferův teorém, který říká:

Výsledek v závodu je z 90 procent určen výkonem PA stupně a kvalitou antény

Jinak řečeno. Pokud chcete uspět, tak potřebujete velice kvalitní a odolné zařízení se špičkovými anténami. Trend poslední doby je dokonce takový, že k dobrému výsledku nepotřebujete až zase tak dokonalou kótu. Ty tam jsou doby, kdy na kopcích bylo volno. Bohužel v moderní době na kopcích jsou stovky různých telekomunikačních zařízení. Jejich působení a vzájemné ovlivňování limituje vaše příjmové podmínky a tak vlastně potírá základní dřívější výhody vysokých kót. V současné době se ukazuje, že stanice v nižších nadmořských výškách, avšak v nerušeném prostředí, jsou příjmově na tom lépe, než ti na kótách. Samozřejmě výhoda vysoké kóty na vysílaný signál je jasná. Ale výkon a ještě větší výkon spolu se stovkami elementů dělá také své. Při ziscích antén řádově 20 dB, jsou vyzářené výkony opravdu vysoké. Naštěstí nám už výrobci HAM přístrojů nedělají takové naschvály, jako dříve. Co tím myslím? Doufám, že již žádný výrobce nedodá na trh VKV zařízení kvalit FT897. To byl nesmyslný komerční tah, který nás vrátil o několik desítek let zpátky. Naštěstí vzdělání v této oblasti je takové, že snad už neexistují stanice, které by za tento TCVR se pokoušeli připojit nějaký PA. To zkrátka technicky nejde. Určitě už se nenajde nikdo, kdo by chtěl posuzovat kvalitu vysílacího signálu stanice s pomocí FT897. U stanice, která je ve vzdálenosti 10km od nich, používá několik kWvýkonu a anténu se ziskem 18dB. Ale na toto téma si určitě každý přečetl plno článků, např. od OK1VPZ a dalších. Tedy dělat polní den v závodní rovině, je cesta velice drahá a náročná. Ve svém důsledku se pak na kopce jezdí náklaďákem. Závodníci se snaží si vytvořit co nejlepší závodní podmínky. Tedy pohodlná postel, kvalitní strava. Znám případy, kdy někdo po službě odjíždí se domů vyspat, aby na další směnu opět přijel. Jak se bude dále vše vyvíjet je mi nejasné a upřímně řečeno mne to už nezajímá.Pravděpodobně se výkon z nedostatku kvalitních přípojek elektřiny někde zarazí. Možná se rozšíří remote příjem, možná u těch otrlejších se vynaleznou další a další podvůdky, jak se přiblížit k vyšší metě. Asi dobrou cestou by bylo omezení příkonu PA stupňů. Opravdu čeho je moc, toho příliš. Obávám se však toho, že je to stejně nezkontrolovatelné. Počkáme, jak se omezení příkonu projeví u našich sousedů v OM. Co nám přináší kvalitní antény, tcvr a obrovský výkon? Je to paráda, dnes skoro v každém závodě je možno v pásmu 144 MHz pracovat se stanicemi v akční rádiu 1200 km. Ty tam jsou doby, kdy jsme na G stanice čekali až při dobrých tropo podmínkách. Bohužel někteří z nás (včetně mne) však od PD očekávají i něco jiného. Zkrátka  si ještě pamatujeme úplně jiné zážitky, než jen ta proklatá spojení.

Polní den očima našich otců

Předně musím upozornit na skutečnost, že se u mne stále více a více projevuje syndrom "bývávalo". Sám si pamatuji, jak jsem se jako mladík smál vypravování starších lidí, kteří své vypravování začínali větou "jo to tenkrát...". Tedy berte následující řádky s rezervou. Těm mladším však mohu vzkázat, že bohužel už to nebudu já, kdo jim připomene, že i oni budou jednou říkat to kouzelné slovo. S bohatou HAM zkušeností, si dokonce nedokážu představit, jaký bude další vývoj HAM sportu. Je zajímavé, že plno HAMs přišlo do našich řad po vojně. Z mých kamarádů to např. byl Honza OK1IR, Milan OK1IW, Petr OK1FHG a další. Ta naše krásná pospolitost amatérů vysílačů se doplňovala automaticky a většinou díky tomu geniálnímu způsobu komunikace 20. století, nazývané telegrafie. Bohužel však CW je zřejmě na odpis. Poznáte to např. tak, že v každém spojení se zeptáte protistanice, kolik že je jí roků. Statisticky zjistíte, že je nám v průměru tak 65 roků. Za takových asi 10 let bude problémem se vůbec pomocí CW spojovat (on ten problém vzniká již nyní, ale já si to stále netroufám připustit). Já a moje generace pokles počtu HAMs se znalostí CW vnímá velice negativně. Ale vraťme se k našim otcům a vůbec k polním dnům. Ačkoliv se dnes díváme na padesátá léta (komunistická) jen negativně (ono to opravdu bylo negativní), tak koncem let čtyřicátých a začátkem padesátých let, zcela ve znamení slov "kdo si hraje nezlobí", snažili se aparáčníci ovlivňovat společensky i volný čas svých oveček. Tedy amatérismus se masově stěhoval pomocí ROH téměř do každé fabriky. Vznikaly nové a nové kolektivní stanice. Můj táta (ačkoliv nikdy neměl koncesi) byl zodpovědným operátorem kolektivní stanice OK1KDL (Kolektivka Dráhy Liberce). Aparátníkům se podařil geniální tah, který jim časem přerostl přes hlavu. Zkrátka mysleli si, že když naženou amatéry do nějaké místnosti, kterou budou kontrolovat, tak se vlastně nic nestane. Ono to tak zdánlivě vypadalo. K elektronice a k amatérskému vysílání přišlo mnoho RO (Radiový Operátor). Sám si pamatuji, že v takovéto klubovně byl hrozný "čoud". Zkrátka v padesátých letech asi platilo "kdo nekouří s námi, kouří proti nám". To byla síla. Na druhou stranu však tyto buňky ROH byly skvěle podporovány. Opravdu nebyl problém vyvézt pomocí Tatry 805 libovolný materiál na libovolný kopec. Aby si naši otcové toho mohli dovolit ještě více, tak se schovávali za branost našeho sportu. Musela to být opravdu vynikající zábava, protože naši otcové si refundovali mzdy a jezdili na kopce na žňové hlídky. Dalekohledem sledovali, zda nějaká lokomotiva nezapálila pole. Po rádiu to pak hlásili těm, kteří telefonicky volali hasiče. Zkrátka byla to taková nádhera, kterou snad se dalo zažít jen koncem 70. let při práškování Jizerek HI. Klubová činnost byla obrovská. Skoro každý si doma postavil supergenerační přijímač, který jen uzemněním jednoho odpůrku se stával vysílačem. Pamatuji si, jak celý Liberec byl propojen pomocí těchto TCVR, většinou v pásmu 56 MHz (skoro to bylo jedno kde HI). Používaly se volací značky lomené číslem. Tedy OK1KDL/1, OK1KDL/2..... Kdyby náhodou přišla nějaká kontrola, tak se tvrdilo (což byla pravda), že jen poslouchám provoz HAMs v Liberci. Jak takový TCVR většinou vypadal?
Obr.1  Táta jako OK1KDL na kótě

Většinou se používaly trofejní elektronky. Táta měl TCVR koncipován tak, že k němu měl žhavicí akumulátor a pak ještě jeden akumulátor, který napájel vibrační měnič pro anodový okruh. Pamatuji si, jak jsme s bráchou (OK1USP) a sestrami Mirkou a Drahuškou rádi s tátou a mámou chodili na procházky. Táta do batůžku vzal tento TCVR a za chůze navazoval spojení. Kupodivu to fungovalo. Pro mne to zkrátka byl radiový zázrak. Jestli se nemýlím, tak závod polní den vznikl koncem 40. let jako branný závod. Pro nás děti to byl takový zážitek, na který dodnes vzpomínáme.
Když ještě žil Franta Vít OK1FW, pak těsně před smrtí mi řekl jedno veliké tajemství. Povídá: "Víš, kde jsi vznikl?". Tak to jsem skutečně nevěděl. "No hele, kdy jsi se narodil?", povídá Franta."No přeci 18.4.1951", odpovídám. Po odečtení 9 měsíců mne to napadlo. Franta po malém rozpaku vypravuje dál: "Víš já jsem tenkrát byl mladý pubertální kluk, ale tvůj táta byl přitom tak hlasitý, že jsme se tam byli podívat. No vidíš a pak jsi se narodil. Nevím sice, zda je to pravda, ale časově to souhlasí. Zkrátka možná moje geny byly modelovány právě polním dnem HI.
Obr.2 Moje maminka a tatínek na polním dnu
První polní den jsem navštívil v době, kdy mi bylo 14. měsíců a to v roce 1952. Zajímavé na celé věci je to, že z té doby si pamatuji na jeden šok, který mi táta vyrobil. Přesně podle  sparťanských metod mne totiž ve vedru polního dne "zchladil" v malém jezírku. Ta voda tam musela být šíleně studená, protože tento zážitek si pamatuji dodnes. Ve svém důsledku to vedlo k zápalu plic. Ale přežil jsem to HI. Jako dítě si pamatuji na ten nádherný zážitek kolem PD. Táta vyndal starý vojenský stan, máma do něj dala peřiny, celé se to převázalo "lasem". Vzal se i bochník chleba a nějaká konzerva. Čekalo se pak na to, až dorazí drážní Tatra 805. Už jen to čekání, tak to byl zážitek. Když Tatra dorazila, seděli na korbě amatéři s manželkami a svými dětmi.


Obr. 3 Asi rok 1954, příjezd na kótu U Šámalů. Maminka v šátku druhá zleva, já vpravo

 Většinou se spalo přímo na zemi. Pod dekou však byla vrstva sena a na tom peřina. Dodnes nechápu, jak jsme se do jehlanu všichni namačkali. Vzpomínky na polní den jsou spojeny ještě s jednou dřevěnou boudou. Ta byla přímo pod triangulačním bodem. Za války zde bydlel německý švec. Tato bouda po válce nebyla osídlená a až někdy v 60. letech ji někdo zboural a na jejím místě si postavil rekreační chalupu. V této opuštěné boudě byla místnost s pecí. Pamatuji si, jak naši otcové vždy nejprve vylezli na střechu a pomocí prken se ji snažili opravit. Při této činnosti jednou můj táta ze střechy spadl. Pamatuji si, jak si stěžoval, že ho bolí břicho. Měl jsem o něj opravdový strach. Tato bouda nám dělala zázemí zvláště v době deště. Byl zde i chlívek, kam chodily naše mámy na "malou". Dodnes vzpomínám, jak přišel nějaký tulák a ptal se, zda může v tom chlívku přespat na seně. Než naše mámy stačily něco říci, byl již ubytován. Prý tak dobře se už dlouho nevyspal HI. Dnes je prostor kolem bývalého triangulačního bodu zalesněn. Tenkrát tam byly jen louky.


Obr.4 Obrázek tábořiště při PD

 Na výše uvedené fotografii je nahoře brácha OK1USP s maminkou, vedle táta. Dole já spící a sestra Mirka. Pobyt v táboře PD byla i pro nás děti opravdová společenská záležitost.


Obr.5 Před dřevěnou boudou

Na výše uvedeném obrázku je druhý zleva operátor Rozsypal, čtvrtý zleva Nohýnek. Pátý zleva je operátor Štok. Ten pracoval jako obuvník tělesně postižených. Byl manuálně velice šikovný. Dole v čepici je brácha OK1USP a vedla sestra Mirka. Úplně vpravo je nestor libereckých amatérů Karel Hanousek OK1AKP, který zemřel v roce asi 1976. Fotografie pochází z roku asi 1955.


Obr.6 Sourozenci



Obr.7 Triangolační bod na kótě U Šámalů

Obr.8 Pod triangolačním bodem. Vlevo Josef Kosař OK1JN, uprostřed můj táta.


Obr.9 Příjezd na PD asi v roce 1956. Já na korbě auta, brácha dole uprostřed.
Obrovským zážitkem pro mne byl polní den v roce asi 1956, kdy po vedru následovala obrovská bouřka. Máma s námi utíkala do dřevěné boudy. Pamatuji si na tu hrůzu těch blesků. Jakmile se bouřka přehnala, tak jsme se vrátili na tábořiště. Pamatuji si, jak tam někdo měl hvězdářský dalekohled, pomocí něhož jsme pozorovali hořící dům po bouřce. Na vedlejším kopci (kóta Javorník) byla další liberecká kolektivka OK1KAM. Pamatuji si, jak se OK1KDL a OK1KAM dorozumívali pomocí baterek a telegrafie. Sdělovali si, že vše je v pořádku. Později mi Vláďa OK1JAM tuto příhodu vypravoval. Prý všichni utekli a on na Javorníku ještě s někým hlídali stany. Prý to byla hrůza.  Zkrátka pobyt v přírodě a polní dny, to bylo něco, co ve mne zůstalo. Pamatuji si dokonce i jak voněla tráva.

Retroakce Polní den 2016

Těch polních dnů jsem za svůj život odjel skutečně mnoho. Nyní po dlouholetých zkušenostech mohu prohlásit, že vždy jsem se snažil po co nejlepším umístění. Trošku jsem však zapomínal na to, že s FT225 a 28W se PD nevyhrávají. Pokud se mne zeptáte, zda si pamatuji alespoň jeden výsledek z poslední doby, pak Vám klidně odpovím, že ne. Zkrátka poslední polní dny mi připadaly jako nějaký odvar závodění. Většina spolubojovníků se po 3 hodinové šichtě šla domů vyspat. Na Ještědu není již prostor pro stavbu větších antén, lidé po sobě šlapou. Pokud i Vaši kolegové statisticky v 11 hodin určí, že se dá udělat ještě pouze 3000 bodů a tedy, že to sbalíme.  Je vlastně jedno, zda budeme dvanáctí a nebo patnáctí. Zamyslíte se. Proč jsem sem vlastně jezdil? Závodit? Hmmmm... A tak došlo k rozhodnutí. Není lepší se vrátit na voňavé louky? Musím jezdit na kótu náklaďákem? Musím se plést mezi lidmi? A tak skončila moje závodní kariéra VKV závodníka. Proč zase jednou nevyšlapat na kopec pěšky s báglem a stanem. Proč nevysílat na baterie? Proč si nezkusit jak voní louky, jak krásně po ránu začínají zpívat ptáčkové. Že s 5W se nedá dovolat do Anglie? No to přeci vím. A potřebuji se tam dovolat? HI. Samozřejmě se to dá intepretovat i jinak. Pro svoji neschopnost nepostavit antény vyzařující do všech směrů, pro svoji neschopnost nevybavit se pořádnými LNA, pro svoji neschopnost nepořídit si další tři 1KW PA, jsem se rozhodl závodit už jenom s QRP. To znamená relativně bez většího vývoje. Avšak budu zase vonět k rozkvetlým loukám a nebudu čuchat výfukové plyny na Ještědu.
Slovo dalo slovo a na naše BP přišel Libor OK1XLL. Po několika letech odmlky si zase obnovil licenci. Je to chlap jako hora, člen horské služby, potapěč, sportovec, horolezec..... Spolu jsme se rozhodli, že akci Retro PD 2016 uskutečníme. Přidal se k nám i můj brácha OK1USP, Vladimír OK1FII. A jak to dopadlo? Ano cítil jsem louku, zmokl jsem, bylo mi zima, byl jsem celý ušpiněný. Vadilo mi to? No to je ten průšvih, že ne.
Obr.10 OK1USP leze na Jizeru. Vše neseme jenom na zádech.

Obr.11 OK1FII a OK1USP odpočívající

Obr.12 Přišel nás navštívit i Honza OK1VPY (vpravo Vladimír OK1FII)

Obr. 13  S tou centrálou pro napájení FT817, to nebyl dobrý nápad. Ještě, že to na svých zádech táhl Libor OK1XLL (prý musí trénovat).

Obr.14 Pileup s rate asi 2 v podání Libora OK1XLL

Obr. 15 Stavba antény

Obr. 16 Brácha OK1USP při pileupu

Obr. 17 Jizerky jsou krásné (Šumavo styď se, ale neboj, bude ti to trvat 40 roků, jako těm Jizerkám)

Obr.18 Návrat dolů již nebyl tak náročný ( v pozadí Jizera)

Obr.19 Důkaz, že pan Šáteček věděl o čem píše HI (Alice na zádech vážila 21 kg)
Závěr

Již jsem psal o tom, že to nebyl dobrý nápad sebou na zádech tahnout centrálu pro napájení FT817. Centrála 800W se však porouchala a tak Libor zašel k autu pro druhou rezervní 2000W. Tedy jeho cesta na vrchol byla malinko komplikovaná. Přesto nám upřímně poděkoval za to, že se tak snažíme zvednout jeho fyzičku. Po zralé úvaze jsme založili klub HAMs "Retro 2016". Vláďa plánuje naši účast v závodě A1 se zařízením ELÉV. Nazveme ho "Borovičkův pohár", na počest Jirky Borovičky, autora této stavebnice. Předsedou našeho spolku Retro 2016 jsme zvolili Vladimíra OK1FII. Přihlášky do klubu na něj (ok1fii@seznam.cz).

PZ (Ptákovinám Zdar). Příští akce klubu RETRO 2016 je to známé SRH 2016 (Summer Radio Hiking)