IK0/OK1IF/P SK

Můj názor na pasívní "mořské" dovolené je všeobecně znám. Všem to přeji, jen opět opakuji, já to fakt nemusím. Letos jsem se dokonce nechal přesvědčit a celý jeden den jsem se válel u moře. Abych to vydržel, tak mne mazali několika nátěry krémů a mlík s faktory od 20 do 25. Nosili mi pod lehátko pivo s picou, pouštěli mne do uší ty nejkrásnější melodie. Vybírali pro mne ty nejkrásnější přílivové vlny, předčítali mi z různých novin, kupovali mi cetky od potulných prodavačů. Koupili mi lehátko se slunečníkem, pravidelně mi ho natáčeli ( i se mnou ).... A jak to dopadlo? Při mazání mi zapomněli namazat prohlubeň pupíku. Je to ploška cca 3 cm kvadrátní. Tím mi přivodili popáleniny třetího stupně.  Jak mi nosili picu, tak mi nafoukli břicho. Tím pádem se mi sesunula guma u plavek a utrpěl jsem popáleniny asi 2cm od životně důležitých orgánů, které se používají jako odvod přeceděného ohřátého piva. A pak se strašně divili, že skučím, proklínám sluníčko a nadávám jim. Ano přátelé.... po pěti letech jsem se nechal přesvědčit a takto to dopadlo.

Ale od začátku. Nikdy by mne tam nedostali, ale nahrál jsem si na smeč sám. Někdy na jaře jsem při brouzdání po Internetu narazil na stránky Smart Wings. 

http://www.letuska.cz/

Letecké nízkonákladové společnosti. Ta nabízela let do Říma za 180 Kč. Sám jsem jednou už v Římě byl a to za použití autobusu. Cesta trvající 24 hodin mne tenkrát přivedla k prohlášení, že již nikdy nikam autobusem nepojedu. No a najednou narazím na inzerát, že někdo nabízí letenku za 180 Kč. No neberte to.... Zkusil jsem si tedy letenku po Internetu objednat. Dokonce jsem si vyhledal i zpáteční let. K mému velikému překvapení v zápětí došlo potvrzení, s tím, že letenku musím uhradit v místní cestovní kanceláři do 6 hodin. Vzhledem k tomu, že Jana má v Římě provdanou dceru, byl jsem v zápětí přehlasován a letenky jsme šli zaplatit. Nakonec i s letištními taxami to vyšlo na 6000 Kč ( 2 osoby tam a zpět), ale autobusem nás to před 5 lety vyšlo na 9500 Kč. A tak bylo rozhodnuto. Dlouho předem jsem sledoval velké letecké katastrofy. Hledal jsem, jak na tom firma Smart Wings je. Celou věc jsem konzultoval i s nejlepším letcem amatérem - Petrem OK1NS. Zkrátka, přeci jenom havárie u letadla nemusí dobře dopadnout. Těsně před nástupem do letadla jsem si ho opatrně prohlédl. Něco z něj vytékalo. Ale při pokusu o identifikaci, jestli je to voda nebo petrák, jsem byl nemilosrdně ochrankou zahnán na schůdky. Letadlo bylo typu Boing 737-500 a bylo natřeno oranžovou barvou. Jasně bylo vidět, že se jedná o druhou vrstvu, kde ta první nesla označení úplně jiné letecké společnosti. "Á - sekáč", pomyslel jsem si. Aby pozůstalí mohli jasně identifikovat, čím jsme cestovali, zhotovil jsem poslední předsmrtnou fotografii a odeslal ji pro jistotu asi na 3 telefonní čísla, jako MMS.

Při vzletu, jsem poprvé v historii letecké dopravy si nechal ještě jednou zopakovat bezpečnostní instrukce. Dotáhl jsem si veškeré pásy tvrdě k tělu a pro jistotu jsem si osahal, zda pod sedačkou je skutečně záchranná vesta. Zde bych si tedy chtěl postěžovat na sice krásný personál (letušky), ale přeci jenom.. Zkrátka, chtěl jsem  aby mi dokázali, jestli v té nafukovací bombičce je dostatek stlačeného vzduchu. Ono je sice hezké napsat v bezpečnostních pokynech, že se to má nafouknout až mimo letadlo a to trhnutím za nějaké provázky. Ale je v tom vzduch? Vyžadoval jsem i přezkoušení mé kyslíkové masky.... Aby letušky měli ode mne pokoj, dali mi raději ještě jeden sendvič. Jakožto vyškolený specialista "elektro speciálních vybavení" - ( dosažená vojenská hodnost major v záloze, vyškolen na letišti Kbely v roce 1976 na letounech MIG21 a AN24 - později přeškolen na lékárníka - pozor to není fór - dokonce jsem byl na 5 vojenských cvičeních), jsem nedůvěřoval ani jejich navigačním prostředkům. Zkrátka tajně jsem si zapnul GPS a kontroloval na mapových podkladech zemi pod námi. Byl jsem pevně přesvědčen, že jakmile náš letoun změní kurs, já to poznám a spolu s Janičkou vyskočíme padákem. Pozorně jsem si přečetl i technické parametry Boingu a hlavně jeho maximální rychlost. Jakmile poletíme rychleji, pak jsem byl odhodlán to nějak přibrzdit. Naštěstí se při cestě tam nestalo nic nenormálního a let proběhl přesně podle harmonogramu, který nám pan kapitán Vavřineček nadiktoval. Zkrátka na Gratz, dál pře Jaderský moře nad italskou pevninu a přílet do Říma. Letěli jsem v letové hladině někde kolem 10500 m a rychlostí kolem 750 km/hod ( asi foukal protivítr). Proti propozicím se stalo něco nečekaného, na palubě jsem dostali i sendvič ( v česku tomu říkáme - mokrá houska se salámem, zabalená v celofánu ) a nealkoholický nápoj podle výběru.

Pak bych to snad ani nepopisoval. Zkrátka trpěl jsem u moře a občas byly i světlé chvilky při různých procházkách a návštěvách hospůdek. Více na přiložených fotografiích.

Na první fotografii je dcera Jany. Na poslední fotografii je záběr z hospůdky. Co jiného jíst, jak picu. Když nám ji na tom prkně donesli, pochyboval jsem o tom, že se to dá sníst. Pánové dá HI. Z této restaurace mám i krásný radioamatérský zážitek. Těsně před odjezdem na tuto dovolenou jsem si pořídil nový mobil Nokii 6234. Ta je standardně vybavena jak Infraportem, tak Bluetooth. V oné restauraci jsem si Bluetooth nechal zapnutý. Samozřejmě, že mám jako název přístroje svoji značku. V tu chvíli mi někdo něco posílal. Tajně jsem to přijal a rozhlížel se. Nakonec jsem vydedukoval, že si povídám asi s desetiletým klukem. Je to halt nová zábava. V autobusech, na letištích v restauracích, se mladí baví tím, že přes bluetooth navazují spojení a píší si, posílají si obrázky, písničky... Možná nebrečme, amaterismus se jen přesouvá do modernějších a modernějších dimenzí. Možná dojde na slova Joži Fera, že v telefonu v roce 2012 budeme mít již programově řízený přístup na "pseudo amatérské bandy". Zkrátka navolíš si typ antény, výkon a pak už záleží na tom, zda jsi dobrý operátor. A ne jako dnes - jsi na větším kopci, vrazil jsi do toho více peněz? Pak zcela jistě ( Jožo Ferův fenomén, že výsledek v závodě je z 90 procent dán výkonem a kvalitou antény ) se musíš vyhoupnout do čela. HI A tak mne to vzrušení s Bluetooth docela chytlo, je to zábava a zase na vyšší úrovni HI. Ale vraťme se k našemu vysílání. Natáhl jsem asi v 10m dipól typu "pádlovka" a jal jsem se prohledávat za bílého dne band 40m. Ti, kteří to zkoušeli již přede mnou,  jasně ví, že ionogram z Říma vypadá úplně jinak jak z Průhonic. Jak to vypadalo, když jsem to zkoušel? Žalostně..

Více na: http://193.206.122.194/

Naschvál jsem vyhledal na romském ionogramu den a hodinu, kdy jsem poprvé zapnul svého Trapera. Tak a teď se doufám již moc nedivíte, že mých 10W do relativně špatné antény, nebylo moc slyšet. Zkrátka vše je umrněné, samá Eska a kde nic tu nic. Večer band sice trošku ožije, ale skutečně jsem Vás slyšel dost bídně. Děkuji zvláště Vláďovi OK1IVU, za trpělivost. Pokud na druhé straně ( v OK) je ještě bouřka, pak je to hrůza. Nejsilnější signál dokázal vyprodukovat v IK0 snad jen OK2BAQ a OK1HCG. Jinak bída a utrpení. Skutečně mne to moc nebavilo. A tak jsem za celou dovolenou "vyprodukoval" pouhých 40 QSO. Budiž útěchou, že jsem to podle studia Ionogramů již věděl předem.

Ještě více mne však rozčílil software v Picokeyeru od N0XAS. Musím mu vynadat. Představte si, že jsem do paměti nemohl nahrát svoji značku - IK0/OK1IF/P. Až doma studiem manuálu jsem na to přišel. Totiž sekvence /P vyvolává při nahrávání textu do paměti přístroje pauzu. Zkrátka jakmile se při přehrávání vyšle /P, pak se dávání zastaví a čeká na ruční odezvu. Asi v USA moc nejezdí na portable HI. A tak jsem raději po večerech se procházel.

Uteklo to jako voda. Při návratu letem QS1011 nás nechali na letišti čekat celých 40 minut. Přitom nám neřekli tu banální věc, že zpoždění bylo vyvoláno bouřkovou činností nad územím Čech. Zkrátka nakonec jsme odletěli, ale úplně jiným kursem. Opět jsem tajně sledoval trasu na GPS a strašně jsem machroval. Znáte to. Dítě uvidí z okénka pár světýlek. Ptá se letušky. Ta však neví a říká, že se zeptá kapitána. Já však tajným pohledem klidně říkám - to je v dálce Mnichov. Letuška odpovídá: "To ne", ale řeknu Vám to. Za chvíli se vrátí od kapitána a říká: " Ano je to Mnichov, jak jste to poznal?". Klidně odpovídám: " To přeci pozná každý". Zkrátka okamžitě jsem byl prohlášen za poštovního holuba. Kdyby však tušili, že já celý život bloudím. A dokonce dokážu bloudit i s mapami a GPS HI... No neprasklo to. A kudy jsme letěli? Když jsme vylétali, tak se blížila od jihu fronta ku Praze. Měli jsme kurs tedy spíše západní. Pak nás však tlačila bouřková činnost se západu a tak jsme zase letěli trošku východně. Halt, neporučíme větru a dešti a raději ty bouřky oblétneme. 

Zkrátka, co říci závěrem. Moře mne nebaví, lepší je Šumava. Spojování u mne vyžaduje kus "vzrušení" a to mi někdy může zajistit i Random spojení po Bluetooth HI. Zkrátka moderně se připravuji na konec HAM sportu HI. Ale jinak to  bylo fajn. Snad ještě několik postřehů. Bordel v Itálii ( plastové lahve, papíry, prostitutky v lesích....) je možná větší než v Česku. Mají v tom kapitalismu náskok. A tak údaj o životní úrovni, která je dána spotřebním košem, je podle statistického úřadu vyšší. Já však do spotřebního koše počítám i....

A tak, jsem rád kde jsem, líbí se mi tu. Ať žije Šumava..... Tím však nechci tvrdit, že v Itálii nejsou krásná místa. Chci jen říci, že se uprostřed kolon aut necítím dobře. Raději chodím sám po Šumavě..