Koupil jsem pro svou ženu kosmetickou soupravu – made in Italy – a svému osmiletému synovi nádherný model červeného osobního auta,které"umělo"jezdit po stole a nespadnout – made in China.Když jsem opouštěl prodejnu,zdálo se mi nějak víc šero a mlhavo.Drobně poletoval sníh. Než jsem se doloudal k nádraží,byla téměř tma.Tu necelou hodinku do odjezdu jsem utloukl jídlem,zakoupením jízdenky a bloumáním po jízdních řádech a vývěskách.Konečně jsem nastoupil do vyhřátého vagónu,usedl do kouta a přemýšlel o nastávajících Vánocích.Za čtvrt hodinky se rychlík rozjel.Zachumlal jsem hlavu pod kabát a zřejmě jsem v tom teple usnul,protože když přišel průvodčí,seděl v protějším rohu kupé starší,dobromyslně vyhlížející pán.Jen jsme se na sebe místo pozdravu krátce usmáli a dále se věnovali svým představám o štědrovečerní večeři,svítícím stromku,dárcích a pohodě mezi svými blízkými.Alespoň já ano.

Rychlík ukusoval kilometry,které nás dělily od svých domovů.Sněžení venku překvapivě zhoustlo a bílá přikrývka příjemně dotvářela onu předvánoční náladu.Nevím jak dlouho jsem snil,vzpomínal,klimbal či spal,ale procitl jsem,když se mnou můj spolucestující zacloumal: “Vstávejte! - Musíme vystoupit.Vlak má závadu.” Stáli jsme ve stanici nějakého městečka nebo větší vesnice.Rozespale jsem se protáhl a zabručel: “K čertu - to ještě chybělo!” ---- “Pojďte!Průvodčí říkal,že nám otevřou nádražní restauraci,abychom nemuseli čekat venku v tom ďábelském počasí.” Oblékli jsme se jen ledabyle a vystoupili do dvaceticentimetrové vrstvy čerstvého prašanu.Mně se vysmekl kufřík a zajel pod sníh mezi kolejemi. “Snad se mi něco nerozbilo.” rozmrzele jsem hudroval,když jsem kufřík vytáhl.Vítr v poryvech rozhazoval sněhové vločky až pod nádražní stříšku,kam jsme se prošlapali.Hodiny nad restaurací ukazovaly čtvrt na jedenáct.Pokud se v té chumelenici dalo poznat,z celého rychlíku nevystoupilo víc než šest-osm lidí.Jedno okno restaurace se rozsvítilo a ve dveřích klapl zámek.Všichni jsme vešli dovnitř.Vrchní znechuceně sundal ze dvou stolů židle a stoupl si za pult s unuděným výrazem.První stůl obsadili čtyři lidé a ke druhému jsme zasedli my dva.Nakonec přišel i průvodčí,kterého následoval mladší muž v černé bundě a černém kulichu.Průvodčí zůstal stát u výčepu.Mladík si objednal grog a prodral se až k nejvzdálenějšímu stolu,z něhož sejmul dvě židle.Nepochopil jsem,proč se vlekl až do toho tmavého kouta.Průvodčí nám všem hlasitě oznámil,že během třiceti minut přijede motorový vlak,kterým budeme moci pokračovat dále.Můj společník něco zamumlal o pekle a ďáblu,a já jsem zopakoval ono : “K čertu!”

Otevřel jsem kufřík a vyndal krabici s autem. “Víte,koupil jsem klukovi k Ježíšku auto na baterie – snad jsem ho nerozbil,když mi upadl ten kufr.Stálo to hromadu peněz!”

V té chvíli nám vrchní bez jediného slova přinesl objednané kávy.Musel jsem uklidit krabici s autem zpět do kufříku.Vrchní ostentativně postavil šálky na stůl,počkal až zaplatíme a beze slova odešel.Svým chováním zřetelně ovlivnil už tak zamrzlou náladu všech okolo.Náš hovor se ztišil na šepot. “To není vrchní,to je belzebub.”prohlásil můj soused. “Mohl snad aspoň zavrčet.” ---“ Ono se vlastně není co divit – v tomhle čase”--- trochu jsem se ho zastal. “Na jeho místě,bych se asi nechoval jinak.”---“To ano, - ale nemusí se tvářit jako sám ďábel” oponoval protějšek.---Po chvíli dodal: “Poslyšte,mohl byste mi ukázat to auto ještě jednou?” Otevřel jsem krabici a sejmul polystyrénový kryt. “Kde jste tu nádheru sehnal? ” --- “To je z Tuzexu.” vysvětlil jsem. “Dal jsem za něj své poslední valuty. --– Vlastně ne. - Ženě jsem koupil nějakou italskou kosmetiku. – Takže jsem peníze rozdělil mezi kluka a ženu.”

“To pane muselo stát majland – ďábelskou sumu!” dal soused oči v sloup.--- “Ďábelské peníze !---Máte blondýnku nebo tmavovlásku?" změnil hovor. “Tmavovlásku - a kluka také.”odpověděl jsem.--- “Ale - vy máte všechno ďábelské, jak jsem si všiml.”

“Ále – to už je takový můj zvyk” vysvětlil.

“Mimochodem – co vy si myslíte o pekle?” vytáhl novou otázku. “Věříte v existenci ďábla?” doplnil,když jsem mu pomáhal s autem do krabice.

“Věřím v Boha,věřím lidem,věřím přírodě,věřím v prozřetelnost --- ale ďábel ? --- Ďábel – ďábel,satan – to snad – jenom - jako – představitel zla. --- Ale zlo a špatnost přeci existuje !” slabikoval jsem potichu.Soused přiblížil svůj obličej přes stůl : “Ďábel neexistuje a v Boha nevěřím.Jsou jen zlí a dobří lidi ! --- Tamto,to jsou jen výmysly !”

Měl jsem všechno,jen ne chuť se přít: “Víte,to je věc názoru,věc víry.Vy mně nepřesvědčíte,že ne a já vás nepřesvědčím,že ano ---.”snažil jsem se ukončit tohle téma.