“Promiňte pánové,mohl bych si na chvíli přisednout ?”zeptal se.

Byli jsme natolik překvapeni,že jsme dali souhlas jen posuňkem.Příchozí měl pronikavé tmavé oči a husté,do špičky modelované obočí a celkem příjemný hlas.Šokoval nás však svým druhým dotazem: “Mohl bych se zeptat,jak si vy představujete ďábla ?"

Nezmohli jsme se v údivu na nic.Překvapením jsme oněměli.Příchozí však pokračoval dál svým klidným,trochu vtíravým hlasem:“Vaše představy byly pochopitelně ovlivněny už v dětství – pohádkami,ilustracemi ,obrázky.Později to byly knihy,film,televize …

Podle vás čert,satan,rarach,ďábel …. přichází z podzemního pekla,kde hoří vše spalující výheň,páchne uhelný puch,čpí síra …. To jsou představy,které si vytvořili už primitivní lidé,především z neznalosti”--- po pauze ve svém monologu pokračoval : “Satan,nebo chcete-li ďábel,může mít vzhled kteréhokoli člověka – vás,vás,nebo toho železničáře.Dokonce ani nemusí mít podobu člověka či zvířete.Může být převtělen do toho červeného autíčka,či být uzavřen v etuji kosmetických přípravků,které vezete své ženě."

--- To už mě mrazilo po celém těle.Má hlava ztrácela soudnost,začínal jsem se třást.Pokud mluvil obecně,ještě jsem vnímal a říkal si : klid – klid ! Je to jen vtip,žert,náhoda.Ale když se zmínil o autu pro syna a kosmetice pro ženu,moje myšlení definitivně zkolabovalo.Ten Tajemný přízrak se obrátil na mého souseda: “Vás bych se rád zeptal,odkud pramení vaše přesvědčení,že ďábel neexistuje?Na základě čeho to tvrdíte?”

Ten démon o nás věděl snad vše !Opakoval téměř doslovně naše věty,přičemž je naprosto – ale naprosto vyloučeno,aby nás slyšel,natož aby nám mohl rozumět.Bylo to nepochopitelné;příšerné ! Šílené !Začínal jsem mít dojem,že jeho oči žlutě svítí a mají krvavě rudé obroučky.Prostě ďábel.

V tom okamžiku přišel průvodčí a oznámil,že přijíždí motorový vlak,kterým budeme moci pokračovat.Nevím,co jsem udělal,jak jsem se oblékl,jak jsem - a zda jsem vůbec - do vlaku nastoupil.Vnímat realitu jsem začal,až když se vlak rozjel.Stál jsem u okna a jen matně jsem zahlédl,jak onen fantom nám z peronu mává.Zda ve vlaku byl můj spolucestující se mi už nepodařilo zjistit. V duchu jsem si opakoval otázku, která se mi znovu a znovu vtírala – je nebo není ďábel?---je nebo není ďábel? – je – nebo – není ? Bubnovalo mi v hlavě a přehlušovalo hluk motoru.Pak vše utichlo.Vlak zastavil.Byli jsme v cíli.Ale ani ledový vzduch po cestě z nádraží k domovu mě nevzpamatoval.Přítomnost jsem skutečně začal vnímat teprve,když mě objala moje žena.Byla živá,skutečná a radostně mě přivítala.V první hodině štědrého dne.Pozdní příchod jsem vysvětlil poruchou vlaku,ale o své příhodě se záhadným fantomem jsem se nezmínil.Nechtěl jsem jitřit nervy nikomu dalšímu.Jsou přece Vánoce.Šli jsme spát.

Pak mi syn,při prohlížení krabice od svého autíčka,podal papírovou kartičku: “Tady něco je !Nějaký lístek – co to je?”