Na první pohled zdejší krajina není přívětivá. Nemusíte být znalec, abyste jasně rozeznali, že tento kraj je chudý. Žádné honosně vyhlížející nové domy, ale zkrátka vše tak, jak asi bývávalo před několika desítkami let. Skutečně těch polorozpadlých bývalých textilních továren je zde skutečně mnoho. Snad jen Rumburské náměstí si zaslouží větší pozornosti.
Z Rumburka jsme se chtěli vlakem dostat do stanice Brtníky, odkud jsme se chtěli vydat na turistickou trasu. Bohužel nám ujel vlak a tak jsme zvolili trasu ne přímou, ale objízdnou a to přes Šluknov. Je to asi obrovská výhoda tohoto kraje, že zde vede hustá fungující železniční síť. Vystoupili jsme ve stanici Brtníky.
Vzpomínali jsme na to, když v každé stanici byl výpravčí. Kde jsou ty doby. Copak snaha ČD o snížení nákladů je asi tou správnou cestou. Bohužel "chátrání" bývalých nádraží je toho důsledkem. Nechci domýšlet, jak se to bude vyvíjet dál.
Po červené turistické jsme se dostali kolem kravína až do centra Brtníku. Trošku nás zmátla odbočka na křížový vrch, která vypadala spíše tak, že vlézáme někomu do soukromé neudržované zahrady.
Z Křížového vrchu jsme se dostali do krásné chatové oblasti. Podle značek aut se dalo usuzovat, že toto místo je vlastně "malou" Prahou. Ty tam jsou doby, kdy všichni chtěli mít chalupu v takových oblastech jako Máchovo jezero. Naposled tam byla nezávadná voda v roce 1995. Tenkrát dokonce tvrdili, že je pitná. Běžte se tam podívat nyní. Ačkoliv se místní obec pokouší každoročně se sinicemi bojovat, je to houbelec platné. Myslím, že jediná záchrana pro ně by byla reklamní kampaň, která by sdělovala přiblblým divákům, že podle posledního výzkumu amerických vědců jsou sinice zdravé. Možná by stálo za to ještě přidat něco v tom slova smyslu, že podle statistického výzkumu indických vědců je zjištěno, že kdo se koupe v sinicích zamořených vodách, tak statisticky netrpí tolik rakovinou, jako ostatní.
Od chatiček je již velice dobrý pohled na sotu Vlčí hora.
Výstup na vrchol probíhal podle žluté turistické. Za celou dobu jsme nepotkali jediného turistu, natož cyklistu. Zkrátka nádhera. Lesy jsou povětšinou smíšené. Bohužel jsem zapomněl doma foťák a tak veškeré fotografie jsem musel pořizovat z mobilního telefonu.
Rozhledna na Vlčí hoře je trošku v chátrajícím stavu. Ale při diskusi s biletářem jsme byli ujištěni, že Svaz českých turistů provádí rozsáhlé asanace a opravy. Usměvavý biletář mi bez optání vrazil "důchodcovský lístek". Sakra, to asi vypadám. Pod věží je krásná lavička se stolečkem. Zkrátka "sotování" de luxe. Uskutečnil jsem asi 30 spojení a rychle jsem to zabalil. Nevím, jestli byly tak dobré podmínky, ale na 7 MHz to odtud chodilo skvěle. Stačil jsem ještě vyrobit důkaz, že jsem odtud vysílal.
Na rozhlednu vede 64 schodů. To mi řekl biletář. Já však napočítal 65 HI. Rozhledna je velice pěkná a podél schodů visí mnoho malých obrázků z rozhleden v celé České republice. Škoda, že nebylo více času. Opravdu to bylo nádherné. Ačkoliv má Vlčí hora jen 580 m, pak výhled je skutečně pěkný. V době, kdy jsme tam byli my, tak trošku zamlžený.
Těsně vedle vchodu visí universální meteorologický přístroj. Vzpomněl jsem si na naše kroužky. Skutečně by to byl nádherný přístroj pro každého účastníka. Měří totiž dokonale přesně a má daleko větší vypovídací schopnost, jak HektoPascaly a šest osmin.
Pod kopcem je i vesnička stejného jména. Vzpomínám, jak jsem byl po třech letech po vojně zavolán na vojenské cvičení. K mému velikému úděsu však ne k leteckému útvaru (byl jsem na vojně u elektrospeciálního vybavení letounů), ale byl jsem povolán k útvaru o jednom vojákovi, který sídlil právě na Vlčí hoře. Zde byl zdravotní sklad. Když jsem upozorňoval, že moje profese je úplně jiná jak doktorská a lékárnická, bylo mi sděleno, že moje odbornost v případě války je tak tajná, že mi to stejně nemohou říci. A tak jsem byl pět vojenských cvičení pravidelně povoláván, ale neškolen, protože to bylo přísně tajné. Byla to skutečně krásná dovolená. Dokonce jsem si vysloužil titul "nejlepší opravář vojenských telefonních ústředen". To byla skutečně úsměvná akce. Na Vlčí hoře měli vojenskou telefonní ústřednu, která byla trvale napájená z akumulátoru, který se dobíjel přes selénový usměrňovač. Jednou vyměnili baterii a ústředna přestala fungovat. Na její opravu povolali i specialistu, který vyměnil relátka, pohrabal se v tom a se slovy, že ještě dorazí, zase odjel. Dovedete si představit, jak bylo ohroženo BOPO (Bojová pohotovost). Vždyť na Vlčí hoře se i válka oznamovala po telefonu. Nedalo se nic dělat a tak jeden můj nadřízený plukovník si přečetl, že jsem byl elektrikář na stíhačkách a že tedy pro mne tato oprava nebude problém. Těžko bych mu vysvětloval, že o tom nevím vůbec nic. Zkrátka dostal jsem to rozkazem. Skutečně jsem na to koukal jak na vrata. Přesto mi však bylo podezřelé, že ručička selénového usměrňovače ukazuje záporné hodnoty. Přitom červený drát vedl na plus akumulátoru. Bylo mi to divné a tak jsem po určité dedukci usoudil, že je asi akumulátor připojen obráceně. Jakmile jsem to otočil, ústředna začala fungovat. Dostal jsem za tuto opravu speciální diplom a mám tušení, že i nějaké jídelní lístky, které jsem mohl v místní restauraci tajně měnit na pivo a kořalku. Jo krásná to doba. Tato oprava zřejmě způsobila moji závratnou kariéru vojáka v záloze. Kdo z vás je kapitán v záloze? Nevím, jak bych kráčel dál, ale pak přišel rok 1991 a já se na svém posledním vojenském cvičení (pátém v pořadí) dozvěděl, že moje supertajná mise (dodnes nevím jaká) je zrušena. Trvalý povolávací rozkaz mi byl vytržen z vojenské knížky a já byl strašně smutný. Zkrátka takhle už toho generála v záloze nestihnu.
Dále jsme pokračovali kolem chatiček až do obce Zahrady, kde je známá hospůdka "Vlčárna". Ta hospůdka je známa díky televizi a jejich seriálu o vaření.
Skutečně uvnitř vynikající atmosféra. Tu musíte "nacucnout" jakmile otevřete dveře. Veliká kachlová kamna, kde se topí dřevem, u stolu otoman s polšťářky. Z legrace jsem požádal o deku, že sena chviličku "natáhnu". Oni opravdu by mi ji donesli, prý bych nebyl první ani poslední. Jídelní lístek jak bible, zkrátka nádhera. Trošku jsem však byl zklamán. Objednal jsem si divočáka na švestkové omáčce. Bohužel jsem se však překoukl a nebylo to na švestkové, ale na šípkové omáčce. To by snad tak ani moc nevadilo a bylo to dobré, ale moje chuťové buňky se nemohly vyrovnat s tím, že švestka nechutná jako švestka. Docela těžko se nám odcházelo. Babí léto je nádherná věc, ale má jednu vadu. Velice rychle se smráká. V zapadajícím sluníčku bylo velice příjemné sledovat tu záplavu barev. Nádhera....
Pokračovali jsme dále po žluté. Ta je současně označena jako cyklosteska. Nemám tyto společné cesty rád. Bohužel však po této cestě chodí krávy na pastvu. Musím se přiznat, že toho hnojiva tam bylo až přespříliš. Ovšem po letošní úspěšné bramborové sezóně již vím, že z tohoto jsou dokonalé brambory. Skutečně letos poprvé ( a to jsme hnojili tímto materiálem, který jsme koupili v pytli a to sušený v Baumaxu), počet brambor ze země vyndaných, byl asi o 10 kusů větší, než do země vložených. Předchozí roky tomu bylo vždy naopak. Po cestě jsme však potkávali jen samé sympatické kolaře našeho věku. Ti měli skutečně daleko od těch šílených mladíků, kteří po turistických značkách se ženou šílenou rychlostí a řvou "uhni". Ty já nenávidím. Nejlepší co na ně platí je zkrátka neuhnout. Jestliže jejich vyhnutí (skutečně zatím do mne žádný nenajel, stejně by si totálně asi rozbil o mne kolo) končí pádem, pak se mu jdu omluvit se slovy, promiňte, já jsem nedoslýchavý. Měli byste vidět ten výraz v jejich očích. Většinou jejich nadávky se změní na pohled pany Marie. Zkrátka z věci logiky jim tato možnost unikla.
Po celkem nundé cestě polem se přijde na křižovatku cest s docela zajímavým křížkem.
Pak
