Malé jsou také hezké.....
Ne nebojte, nejedná se o nic z dob dávno minulých, ale mluvím o SOTÁCH.
Stalo se totiž pravidlem, že ve snaze získat co nejvíce bodů, se
snažíme jen o "desetibodovky". Známá "Orlická cesta" nám jich vyrobí
bez námahy hnedle několik. Trošku zapomínáme, že i malé soty jsou
krásné. Výstup na některé z nich je skutečná námaha. To se nedá říci o
některých desetibodovkách.
Minulý víkend byl ve znamení tlakové výše. Předpověď
počasí slibovala skutečné "babí léto". Nedalo nám to a vyrazili jsme do
oblastí, kde existují ještě panenské turistické cesty. Samozřejmě
panenské z našeho pohledu. Když jsem asi před 18 roky se začínal
zajímat o turistiku, radil jsem se s kolegou v práci, který dělal
předsedu Svazu českých turistů v Liberci. Vyprávěl mi, že v širokém
dalekém okolí již neexistuje turistická trasa, po které by několikrát
nešel. Myslel jsem si, že se "vytahuje". Jestliže okolí považujeme to,
kam se dá pohodlně dojet autem (do 50 km), pak po této době mohu
konstatovat, že jsem dospěl do stejného stádia. Klasická turistika v
poslední době se vyvíjí i trošku jiným směrem. Malinko se promíchává s
cykloturistikou. To je bohužel dost veliký problém. Kapitalismus a hra
o vysoké zisky, nám vytvořily nové směry v podnikání. Možná se zdá, že
přeci kola nemohou ničit přírodu. Zkušenosti z poslední doby však
říkají něco jiného. Ve snaze o zvýšení zisku a využití lanovek,
vznikají nová turistická odvětví. Ty mají za úkol pohodlně vyvézt
cyklaře na vrcholy a nechávat je pohodlně sjíždět dolů. Někdy toto
sjíždění je spojeno i s adrenalinovými sporty, ke kterému se využívají
i lyžařské sjezdovky. A tak se některé dříve plně turistické destinace
mění. Pokud je hezké počasí, jste např. v Jizerských horách neustále
"přejížděni" kolaři. Většina z nich si dokonce myslí, že na značených
turistických cestách mají před klasickými turisty přednost. Tyto a jiné
důvody mne tedy v poslední době vedou spíše k jiným než společným
trasám s cyklisty. Obrovská zábava je "hledání" nových turistických
tras. Zde bohužel však velice často narážíte na problém nedostatku
kvalitních mapových podkladů. Ty tam jsou doby, kdy o toto se staral
vojenský kartografický ústav. Pamatuji si, jak jsem byl šťasten, když
před asi 18 lety začaly vycházet "zelené" turistické mapy. Bohužel
mapové podklady pro ně pocházejí z doby asi před 25 lety a tak tyto
mapy silně zastarávají. Určitou pomůckou se zdají "letecké" snímky. To
je skutečně velice kvalitní věc, bohužel však v hustých lesích většinou
nepoužitelné. Zkrátka jsme si mysleli, že klasickým "značkařům"
odzvonilo. Bohužel tomu tak není. Sám používám do svého GPS jako mapový
podklad mapy ze serveru mapy.cz. Bohužel stále více a více narážím na
mnoho chyb.
Ale pojďme se vrátit k uplynulému víkendu. Lužické
hory a návazně oblast Česko Saského Švýcarska není naštěstí tak
zavalena kolaři, jako jiné oblasti. Při pěkném víkendu jsem tedy zvolil
tuto oblast. A když turismus, tak spojení s nějakou sotou.
Cena za dvoulůžkový pokoj se snídaní je zde 900 Kč.Možná
na turistický výlet trošku vyšší, ale kvalita zde skutečně je. Dorazili
jsme sem v sobotu ráno. Auto jsme nechali na parkovišti a pěšky (cca
3km) jsme se přesunuli do Rumburka na vlak. Na první pohled zdejší krajina není
přívětivá. Nemusíte být znalec, abyste jasně rozeznali, že tento kraj
je chudý. Žádné honosně vyhlížející nové domy, ale zkrátka vše tak, jak
asi bývávalo před několika desítkami let. Skutečně těch polorozpadlých
bývalých textilních továren je zde skutečně mnoho. Snad jen Rumburské
náměstí si zaslouží větší pozornosti. Z Rumburka jsme se chtěli vlakem
dostat do stanice Brtníky, odkud jsme se chtěli vydat na turistickou
trasu. Bohužel nám ujel vlak a tak jsme zvolili trasu ne přímou, ale
objízdnou a to přes Šluknov. Je to asi obrovská výhoda tohoto kraje, že
zde vede hustá fungující železniční síť. Vystoupili jsme ve stanici
Brtníky. Vzpomínali jsme na to, když v každé
stanici byl výpravčí. Kde jsou ty doby. Copak snaha ČD o snížení
nákladů je asi tou správnou cestou. Bohužel "chátrání" bývalých nádraží
je toho důsledkem. Nechci domýšlet, jak se to bude vyvíjet dál.
Po červené turistické jsme se dostali
kolem kravína až do centra Brtníku. Trošku nás zmátla odbočka na
křížový vrch, která vypadala spíše tak, že vlézáme někomu do soukromé
neudržované zahrady. Z Křížového vrchu jsme se
dostali do krásné chatové oblasti. Podle značek aut se dalo usuzovat,
že toto místo je vlastně "malou" Prahou. Ty tam jsou doby, kdy všichni
chtěli mít chalupu v takových oblastech jako Máchovo jezero. Naposled
tam byla nezávadná voda v roce 1995. Tenkrát dokonce tvrdili, že je
pitná. Běžte se tam podívat nyní. Ačkoliv se místní obec pokouší
každoročně se sinicemi
bojovat, je to houbelec platné. Myslím, že jediná záchrana pro ně by
byla reklamní kampaň, která by sdělovala přiblblým divákům, že podle
posledního výzkumu amerických vědců jsou sinice zdravé. Možná by stálo
za to ještě přidat něco v tom slova smyslu, že podle statistického
výzkumu indických vědců je zjištěno, že kdo se koupe v sinicích
zamořených vodách, tak statisticky netrpí tolik rakovinou, jako ostatní. Od chatiček je již velice dobrý pohled na sotu Vlčí hora.
Výstup na vrchol probíhal podle žluté turistické. Za celou dobu jsme
nepotkali jediného turistu, natož cyklistu. Zkrátka nádhera. Lesy jsou
povětšinou smíšené. Bohužel jsem zapomněl doma foťák a tak veškeré
fotografie jsem musel pořizovat z mobilního telefonu. Rozhledna na Vlčí hoře je trošku v chátrajícím stavu. Ale při diskusi s biletářem jsme byli ujištěni, že Svaz českých
turistů provádí rozsáhlé asanace a opravy. Usměvavý biletář mi bez
optání vrazil "důchodcovský lístek". Sakra, to asi vypadám. Pod
věží je krásná lavička se stolečkem. Zkrátka "sotování" de luxe.
Uskutečnil jsem asi 30 spojení a rychle jsem to zabalil. Nevím, jestli
byly tak dobré podmínky, ale na 7 MHz to odtud chodilo skvěle. Stačil
jsem ještě vyrobit důkaz, že jsem odtud vysílal.
Na rozhlednu vede 64 schodů. To mi řekl biletář. Já však napočítal 65
HI. Rozhledna je velice pěkná a podél schodů visí mnoho malých obrázků
z rozhleden v celé České republice. Škoda, že nebylo více času. Opravdu
to bylo nádherné. Ačkoliv má Vlčí hora jen 580 m, pak výhled je
skutečně pěkný. V době, kdy jsme tam byli my, tak trošku zamlžený.
Těsně vedle vchodu visí universální meteorologický přístroj. Vzpomněl
jsem si na naše kroužky. Skutečně by to byl nádherný přístroj pro
každého účastníka. Měří totiž dokonale přesně a má daleko větší
vypovídací schopnost, jak HektoPascaly a šest osmin.
Pod kopcem je i vesnička stejného jména. Vzpomínám, jak jsem byl po
třech letech po vojně zavolán na vojenské cvičení. K mému velikému
úděsu však ne k leteckému útvaru (byl jsem na vojně u
elektrospeciálního vybavení letounů), ale byl jsem povolán k útvaru o
jednom vojákovi, který sídlil právě na Vlčí hoře. Zde byl zdravotní
sklad. Když jsem upozorňoval, že moje profese je úplně jiná jak
doktorská a lékárnická, bylo mi sděleno, že moje odbornost v případě
války je tak tajná, že mi to stejně nemohou říci. A tak jsem byl pět
vojenských cvičení pravidelně povoláván, ale neškolen, protože to bylo
přísně tajné. Byla to skutečně krásná dovolená. Dokonce jsem si
vysloužil titul "nejlepší opravář vojenských telefonních ústředen". To
byla skutečně úsměvná akce. Na Vlčí hoře měli vojenskou telefonní
ústřednu, která byla trvale napájená z akumulátoru, který se dobíjel
přes selénový usměrňovač. Jednou vyměnili baterii a ústředna přestala
fungovat. Na její opravu povolali i specialistu, který vyměnil relátka,
pohrabal se v tom a se slovy, že ještě dorazí, zase odjel. Dovedete si
představit, jak bylo ohroženo BOPO (Bojová pohotovost). Vždyť na Vlčí
hoře se i válka oznamovala po telefonu. Nedalo se nic dělat a tak jeden
můj nadřízený plukovník si přečetl, že jsem byl elektrikář na
stíhačkách a že tedy pro mne tato oprava nebude problém. Těžko bych mu
vysvětloval, že o tom nevím vůbec nic. Zkrátka dostal jsem to rozkazem.
Skutečně jsem na to koukal jak na vrata. Přesto mi však bylo podezřelé,
že ručička selénového usměrňovače ukazuje záporné hodnoty. Přitom
červený drát vedl na plus akumulátoru. Bylo mi to divné a tak jsem po
určité dedukci usoudil, že je asi akumulátor připojen obráceně. Jakmile
jsem to otočil, ústředna začala fungovat. Dostal jsem za tuto opravu
speciální diplom a mám tušení, že i nějaké jídelní lístky, které jsem
mohl v místní restauraci tajně měnit na pivo a kořalku. Jo krásná to
doba. Tato oprava zřejmě způsobila moji závratnou kariéru vojáka v
záloze. Kdo z vás je kapitán v záloze? Nevím, jak bych kráčel dál, ale
pak přišel rok 1991 a já se na svém posledním vojenském cvičení (pátém
v pořadí) dozvěděl, že moje supertajná mise (dodnes nevím jaká) je
zrušena. Trvalý povolávací rozkaz mi byl vytržen z vojenské knížky a já
byl strašně smutný. Zkrátka takhle už toho generála v záloze nestihnu.
Dále jsme pokračovali kolem chatiček až do obce
Zahrady, kde je známá hospůdka "Vlčárna". Ta hospůdka je známa díky
televizi a jejich seriálu o vaření. Skutečně uvnitř vynikající atmosféra.
Tu musíte "nacucnout" jakmile otevřete dveře. Veliká kachlová kamna,
kde se topí dřevem, u stolu otoman s polšťářky. Z legrace jsem požádal
o deku, že sena chviličku "natáhnu". Oni opravdu by mi ji
donesli, prý bych nebyl první ani poslední. Jídelní lístek jak bible,
zkrátka nádhera. Trošku jsem však byl zklamán. Objednal jsem si
divočáka na švestkové omáčce. Bohužel jsem se však překoukl a nebylo to
na švestkové, ale na šípkové omáčce. To by snad tak ani moc nevadilo a
bylo to dobré, ale moje chuťové buňky se nemohly vyrovnat s tím, že
švestka nechutná jako švestka. Docela těžko se nám odcházelo.
Babí léto je nádherná věc, ale má jednu vadu. Velice rychle se smráká.
V zapadajícím sluníčku bylo velice příjemné sledovat tu záplavu barev.
Nádhera.... Pokračovali jsme dále po žluté. Ta je
současně označena jako cyklosteska. Nemám tyto společné cesty rád.
Bohužel však po této cestě chodí krávy na pastvu. Musím se přiznat, že
toho hnojiva tam bylo až přespříliš. Ovšem po letošní úspěšné
bramborové sezóně již vím, že z tohoto jsou dokonalé brambory. Skutečně
letos poprvé ( a to jsme hnojili tímto materiálem, který jsme koupili v
pytli a to sušený v Baumaxu), počet brambor ze země vyndaných,
byl asi o 10 kusů větší, než do země vložených. Předchozí roky tomu
bylo vždy naopak. Po cestě jsme však potkávali jen samé sympatické
kolaře našeho věku. Ti měli skutečně daleko od těch šílených mladíků,
kteří po turistických značkách se ženou šílenou rychlostí a řvou
"uhni". Ty já nenávidím. Nejlepší co na ně platí je zkrátka neuhnout.
Jestliže jejich vyhnutí (skutečně zatím do mne žádný nenajel, stejně by
si totálně asi rozbil o mne kolo) končí pádem, pak se mu jdu omluvit se
slovy, promiňte, já jsem nedoslýchavý. Měli byste vidět ten výraz v
jejich očích. Většinou jejich nadávky se změní na pohled pany Marie.
Zkrátka z věci logiky jim tato možnost unikla.
Po celkem nundé cestě polem se přijde na křižovatku cest s docela zajímavým křížkem. Pakuž
cesta vede překrásným lesem. Nádherý smíšený les, nádherný klid.
Postupně jsme se dostali až do našeho penziónu. Tento penzión je
"živen" německou klientelou. Nemají to z Eberbachu daleko. A co si
budeme povídat. Jídlo za 4 EUR a pivo za 1,5 EUR tam asi nemají. No
možná pro Čechy je to v té hoření hranici (posuzováno z hledisky
skřípání zubů HI). Ale úroveň je zde podstatně vyšší a tak nám nakonec
ani to pivo (Plzeňské) za 35 Kč nevadilo. Halt si člověk nedá 4 kusy,
ale jen dva. Penziónek byl opravdu perfektní. Vybavení bezvadné, teplá
voda, topení.... Zkrátka spali jsme jak dudkové až do rána.
Den druhý.... Již doma při studiu map jsem si všiml něčeho zajímavého.
Připadalo mi to něco jako anténní
stožáry. Že by Jirka OK2RZ budoval tajně druhý HHRR? Ihned po ránu jsem
to šel prozkoumat. Nakonec se ukázalo, že se jedná o Menhiry.Dokonceexistuji sběratelé menhir.Jak už jsem říkal, měl jsem sebou jen fotoaparát v mobilu.Přesto
jsem zkusil nafotit pár obrázku při vycházejícím sluníčku. Teprve při
pohledu na tyto obrázky jasně vidíte, že doba kompaktů a jiných
nekvalitních foťáků skončila. Ty fotky vůbec nemají atmosféru. Nedá se
nic dělat, budu si muset začít šetřit na pořádnou digi zrcadlovku. A toto je pohled na naši místnůstku v penzionu. Samostatní vchod, parkoviště. Zkrátka super. Snídaně byla v ceně ubytování. Bohužel
ji podávali až od 9 hodin. Malinko jsme se tedy s Janou nudili.
Nedaleko penzionu je však lezecké centrum. Vyzkoušeli jsme si tedy
nějaké atrakce. Zjistil jsem, že ten velbloud se tváří, jako bych mu
skutečně trhal uši. (Já samozřejmě se tvářím ještě hůř) Po dobré snídaní (číšník nedokázal
pochopit, že jsem si ke kávě a smaženým vajíčků přál ještě jedno pivo)
jsme se vydali asi 300 metrů na vrchol Dymníku. Byl to můj asi nejlehčí
výstup na SOTU. V pravidlech se píše, že na vrchol se musí pomocí
vlastní energie, ale nikde se nepíše již o tom, že cestu mohu přerušit
spánkem v penzionu HI. A tak vůbec nemám výčitky svědomí. Zkrátka jsem
tam skutečně vylezl ze sedla.
Dymník opět patří mezi soty "de luxe".
Na vrcholu jsou hned dva stoly s lavicemi. Co více si přát. Zkrátka
vysílání jak z domova. Jana se bavila ještě komunikací s rezavou
veverkou. Zábavné na celé věci bylo snad to, že veverka už měla zimní
kožíšek. Zkrátka nádhera. Opět pile up, z kterého jsem po 20
minutách utekl. Ještě chvilku meditujeme kam dál. Počasí je sice
nádherné, ale můj plán je projít Kyjovským údolím. Při tak jasném ránu
je jisté, že zde bude teplota pod bodem mrazu.
Nakonec je rozhodnuto.
Odjíždíme do Kyjova, kde na prázdném parkoviště necháváme auto. Modré
barvy v mapách je záznam souboru GPX z mého telefonního GPS přístroje.
Kyjovské údolí je nádherné, bohužel opět trpí tím, co já nenávidím. Je
plné kolařů. Nejdeme tedy až do bývalých Zadních Doubic, ale uhýbáme po
zelené směrem na Vranní vrch. Cesta je zde pro kolaře nedostupná.
Nádherný klid. GPS dokonce zaznamenal moje malé
"zakufrování" u křižovatky Doubice. Zde jsme dostali i chuť na
svačinku. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že svačina i
pití zůstalo v autě. Do konce plánované trasy zbývalo ještě asi
10 km, ale vidina toho, že zbytek půjdeme hladoví a žízniví, nás
donutila k přehodnocení plánů. V turistické mapě ve vesničce Staré
Doubice jsou uvedeny dvě hospody. Nedá se nic dělat jdeme tam.
Překvapení to bylo veliké. Hospoda nádherná a uvnitř kromě příjemného
personálu (jestliže jsem úvodem tohoto popisu psal o "malé jsou také
hezké", pak zde to bylo pěkné a veliké) bylo vlastně celé muzeum. Od
sbírky motýlů, značek aut, brouků, kávovarů, vojenských raket,
střeliva, ryb.....zde byla sbírka i rádií. Jídlo skvělé, pivo ještě lepší, zkrátka oáza na trase. Venku by se to určitě líbilo i dětem. Sbírka dřevěných pohádkových postaviček až po chloubu socialistického vojenství - obrněný transportét OT64.
Skutečně OT64 patřil kdysi k naší chloubě. Co nám z toho zbylo? Snad
jen zákulisní výběrová řízení pro různou vojenskou techniku. Vlastně
dneska ani nikdo neví, co tato armáda potřebuje. Nahoře snad vědí jen
to, že čím více peněz na to mají přiděleno, tím více se jim dostane do
kapes. Zajímavá doba. Všechny aféry krásně vyšumí a nejkrásnější
odpovědi jsou: "Na to si nepamatuji". To je prý právnicky nejsprávnější
odpověď. Ztrátou paměti totiž trpíme všichni. Jestliže řeknete "na to
si nepamatuji", pak i při jasné lži jste na tom dobře HI. Nikdo Vás za
to nemůže popotahovat. Zkrátka jste ztratili paměť. Pamatuji dokonce i
výroky některých prezidentů "na to si nevzpomínám". Ani se nám nechtělo odcházet.Vrátili
jsme se zpět na turistickou zelenou a radovali se z krásného dne, z
krásné přírody. Potkávali jsme i spousty německých turistů. Poznáte to
podle jejich typické výslovnosti "dobri den". Všichni usměvaví, sálá z
nich spokojenost a to nádherné "nabití baterií". Naopak potkáte rodinku
(českou) s malými dětmi a ti všichni se tváří jako belzebubové.
Nepozdraví, jen čumí.... To je asi ten rozdíl vnímání přírody mezi
Čechy a Němci. Přesto jsem zjistil, že pokud tyto "belzebuby"
pozdravíte jako první a s úsměvem, že i oni se jakoby zastydí. Možná si
v duchu říkají: "Ano ti lidi mají pravdu, vždyť na tom světě je krásně". Les je zde smíšený a krásný. Podél vápenky se dostáváme až na
turistickou červenou. Sluníčko už skutečně vyrábí dlouhé stíny a domů
to máme ještě přes 70 km. Nedá se nic dělat. Rozhoduji se tedy ke
zkrácení trasy a to odbočením z červené na vesničku Hely a dále po
žluté zpět do Kyjova. Jak se stává tradicí, opět cesta vyznačená na
mapě je ve skutečnosti trošku jiná. K našemu velikému překvapení přicházíme k nádherné křižovatce s vlastivědnou knihou.
Žlutá turistická vede pastvinami. Občas to chce skutečně mít dobrou
obuv. Nakonec procházíme stádem krav a býků. Jana to vzdává a podlézá
elektrický ohradník. Já pro všechny případy sundávám z hlavy červený
šátek. Celé stádo mne sleduje, ale žádné náznaky útoku nevidím. No
přiznám se, že jsem se docela bál, ale nakonec jsem si i s jednou
stračenou popovídal. Docela mne poslouchala HI. Kolem kravína se dostáváme až k autu.Byl to skutečně nádherný víkend. Pokud si někdo chce trasu prostudovat podrobněji, pak data ve formátu GPX jsou zde: Den první Den druhý