Co na toto odpovědět. Všichni tuší, že pokud by odpověď byla - špatně, pak snad vůbec nemá smysl to číst dále. Naštěstí zdraví slouží (na rozdíl od některých jiných si jasně uvědomuji, že tato životní pouť je omezená a končí pro všechny stejně), času je spousty.... Mohu si tedy dovolit organizovat takové aktivity, které mi něco dávají a přináší. Tedy splnil se mi vysněný sen. A to je ten, že pokud člověk bude v penzi, má si užívat a nemít stres (ten nejhorší je stres pracovní). Pamatuji si na poslední větu mého generálního ředitele. Když jsem si přišel pro poslední podpis, pak mi podal ruku a povídá: "Abys jednou nelitoval". Chápal jsem to jako varování před chudobou. Zkrátka odcházet do předčasného důchodu asi v současné době není moderní. I paní na sociálním zabezpečení se mne ptala: "Víte o tom, že předčasným odchodem do důchodu přijdete nevratně o peníze?". Říkal jsem ji, že o tom vím a že s tím počítám. Ale zkrátka již mne nebaví neustále dělat pracovní etudy, které v podstatě přináší více jiným, než mně. Paní mi radila, ať odejdu ze zaměstnání ze zdravotních důvodů a to na syndrom "vyhoření". To mne prý musí pustit a já těsně před důchodovým věkem budu nezaměstnán a přitom chráněn. Přitom nepřijdu trvale o ty tři stovky důchodu HI. Dnes se tomu směju. Zkrátka peníze mi nemohou nahradit prožitky a radosti z aktivně prožitého času. Zkrátka nemohu poznat všechny božsky krásná místa na světě, nepotřebuji se plavit kolem světa a nepotřebuji mít stravu all inclusive. Svoje dovolené jsem již redukoval jen na aktivní pobyt v přírodě. Tedy po pěti letech strávených v pensi, mohu zodpovědně prohlásit - je to krásná doba života. Jak říká mořeplavec a dobrodruh Rudolf Krautschneider - člověk by měl neustále žít v malém nedostatku, v malé nouzi, pak se dokáže radovat i z takových věcí, které by v přebytku nezažil. Snad jsem se v penzi naučil ještě jedné věci. Starat se zodpovědněji o peníze.
Prožitků je plno a v minulosti jsem měl pocit, že to, co dělá radosti mně, tak určitě bude dělat radosti i jiným. Dnes už vím, že to není pravda a že lidská individualita je opravdu obrovská. Naučil jsem se i nějak moc neplánovat. Jakmile začnete dělat velké plány, pak při nějakém zádrhelu se dostavuje stres. To je to, co by penzista ze svého života měl vymýtit. Kdysi jsem i dopodrobna popisoval svoje zážitky. I to jsem v poslední době přehodnotil. Doba Facebooků mi nevyhovuje a opravdu nemá smysl po minutě popisovat a vnucovat jiným to, co zrovna dělám. Zrovna tak třídím kamarády na ty, kteří mi budou vypravovat o tom, jak na příštím SRH si jinak nabrousí sekeru a na ty, kteří potřebují zvětšit průměr paraboly satelitního příjmu v přírodě. Z tohoto hlediska jsem už nechtěl dále popisovat zážitky z SRH a různých dalších akcí. Bohužel se mi však nahromadilo v letošním roce plno fotografií. Možná se i opakují, přesto mám pocit, že by tu nádheru chtěl někdo sdílet a radovat se z toho, jako já. Možná tedy zde budu i pár fotografií publikovat. Příroda je krásná a měli bychom ji milovat a chránit. V současné době mám vnoučky ve věku od 5 do 10 roků. Je to ideální věk na jejich seznamování se s krásami přírody. To asi bude můj hlavní úkol. Pokud se jim příroda bude líbit a poznají ji, pak zcela určitě ji budou i chránit. Pochopitelně miluji svého koníčka a tak bez rádia by to nebylo ono. I když si stále více uvědomuji, že doba "kdyby všichni chlapi světa", je již v nenávratnu. V mém srdci však žije dál.
Výše uvedené fotografie pochází z muzea na Soumarském Mostě. Je to nově zrekonstruovaný "Řopík". Přežil i se vzduchotechnikou. Tou klikou točil v roce 1982 i můj malý synek. Pane Němečku, díky za tu rekonstrukci.
Průběh expedice SRH2019_2
Den první.pdf