Pátek 20.9. 2002
Toto běží… Ráno je zataženo, ale vůbec to nevadí. Vstávám kolem půl osmé a rychle zapínám nabíječku. Škoda, že se to neumí samo odpojit. Přeci jenom 800 mA odbíjecího proudu je na 3Ah baterii moc. Po 6 hodinách je baterie plně dobitá a pak už „hřeje“ jako blázen. Přesto jsem spokojen. S FT817 kou a baterií 3Ah to s plným výkonem vysílá více než 2 hodiny. To stačí na moji celodenní aktivitu. Jedna baterie má vždy „službu“ a druhá se dobíjí. Trošku mne mrzí, že jsem nechal doma PA. Přeci jenom těch 30 W by bylo optimální ( doufám, že to nečte Petržílka, ten by měl radost HI).
Zapínám rádio. Na 14040 KHz slyším Vláďu OK1IVU jak dělá nějakou W7. Ta zde sice není moc slyšet, ale je to 100 % čitelné. Volám Vláďu a odlaďujeme se 5 UP. Zkoušíme ještě 21 MHz. Bohužel ho tam však neslyším. Vypínám TCVR a jdeme se s Janou projít do Ardei. Teprve nyní zjišťuji a hlavně si uvědomuji, že tato vesnička ve které zde bydlíme se tak jmenuje. Místní nám nabízejí, že nás „ na kopeček „ vezmou autem. To by tak hrálo. No prý je to strašně daleko asi 6 km. Jásám…šest tam a šest zpátky…to je dvanáct!!! Alespoň ze sebe vypudím pár zbytečných kalorií. Zapínám GPS a s radostí se věnuji navigační úloze. To je dojít tam kam vlastně mám zadán pouze jeden parametr…. Je to na kopečku. Nacházíme to naprosto přesně. Kopeček je tu jen jeden. Vše vypadá stejně jako ve filmu Horalka. Všichni kolem mluví jako z tohoto filmu. „ Vinčenzo Makalúzo…“. Ta Italština má prý taky 7 pádů. Musí to být asi dosti těžký jazyk. Prohlížíme si jakési římské rozvaliny, čert ví co to vlastně bylo. Vůbec mám pocit, že je zde vše staré a neudržované. Na jedné straně nádherné domy s palmami, na druhé straně strašně moc lidí bydlí v barácích, kde naše paneláky ze 60. let jsou vlastně rezidencemi. Na ulicích velký nepořádek… a tak nevím. Jsem docela rád, že jsem byl vysazen tam, kde žiju. Vztah Italů ke své přírodě je přinejmenším nezodpovědný. Alespoň tak to cítím. Občas mi to připadá, že všude jsou černé skládky. Dělám pár fotografií a pomalu se vracíme. K obědu byly špagety… Mají speciální polevu, která mi moc chutná. Jako už po několikáté se strašně přejídám. Funím a lezu do postele.
Po probuzení si sedám na dvorek a popíjím italské pivo „ PERONI“. ( Pivo = Birra ). Dá se to pít, ale je to na můj vkus moc sladké. K brance přichází nějaký černoch. Ve veliké kabele má něco na prodej. Mluví na mne italsky a já mu odpovídám anglicky. Jeho angličtina je však nějaká divná, něco jako když na vás spustí obsluha benzinové pumpy ve státě Jižní Karolína. Většinou jim vůbec nerozumíte. Snažím se hochovi vysvětlit, že nic nepotřebuju a posílám ho pryč. Nějak neporozuměl a stále jen vykřikuje „ já ljublju rasist „. Snažím se mu vysvětlit, že je to jeho problém, že nejsem Rus a že když miluje rasisty, tak mu to neberu. V očích se mu nějak divně zajiskřilo. Je čím dál tím více nepříjemnější. Nějak jsem se do toho zapletl, naštěstí mne zachraňuje můj psí kamarád fenka Brenda. Chvíli sledovala náš hovor. Jakmile ve vzduchu ucítila nenávist ( ne z mé strany ), nekompromisně zakročila a vrhla se na plot. Přeci jenom zdravé tesáky a 80 kg živé váhy udělalo své. Černoch odchází..
Bude to asi skutečně veliký problém budoucnosti. Lidé se přeci musí domluvit. Jak mám diskutovat s někým, který asi ani neumí číst a neznámých důvodů mne považuje za rasistu. Jak máme komunikovat s Romy, kteří se snad ani nechtějí vzdělávat a vše co konají chtějí konat jen pro své dobro. To samozřejmě neplatí o všech. Mám trochu zkaženou náladu.. Asi naše české problémy nejsou tak hrozné.
Uteklo to šíleně rychle. Nahrávám majákový text. Přesně v 19 hodin na 7022 KHz přecházím na příjem. Opět vítězí Karel OK1HCG a jeho signál je skutečně boomový. Rychle zvládám „ pile-upíček „ a ladíme se na 14.0525 KHz ( na mém kmitočtu je hrozné QRM ). To už na mne útočí domorodci a nabádají mne k odchodu na večeři. Nedá se nic dělat, rychle se přelaďuji na 10.122 KHz a dělám ještě Fandu OK1AKJ s Karlem HCG.
Bohužel se nemůžeme vejít do jediného auta. Nevadí, startujeme náklaďák a všichni muži do něj nastupují. Již v průběhu cesty si všímám, že nám nefungují světla. To však není na závadu. Stačí, když ze dvou vždy svítí alespoň jedno. Přijíždíme do blízkého městečka, kde máme od 20 hodin zamluven stůl. Je to speciální restaurace na břehu moře a podávají se zde samé speciality. Protože je něco kolem půl osmé, nechce se nám dovnitř a sedáme si do křesílek před restaurací. Přijde k nám drobná blondýnka a ptá se co chceme. Domlouváme se česky… Ihned bylo vidět, jak ji září oči. Byla to Jana z Ostravy. Je zde provdaná za místního počítačového experta. Povídáme si, žije zde již 3 roky. Trošku mne překvapuje její špatná česká výslovnost. Že by se zapomínal mateřský jazyk? Nevím co české holky táhne do Itálie. Když jsme odjížděli z Brna, tak jich byl plný autobus. Moc pěkných HI..
Jdeme dovnitř. K mému velikému překvapení na nás servírka ( pohledná blondýnka ) spustí Polsky. Upřímně řečeno ji rozumím skvěle. Ptá se co si dáme k večeři. Žádný jídelní lístek..nic. Objednáváme si něco mořského. Nejprve donesli na velikém talíři zvláštní chléb ( horký ), upečený z picového těsta. Pak humrový salát, chobotničky, raky, losose, sardinky, salát, ústřice, škeble…vše na samostatném talíři. K tomu bílé víno a další salát. Tak toto by nesnědl ani regiment vojáků. Po mých zkušenostech s chobotničkami ( v mém těle se přímo mění na bojový plyn ) si dávám sardinky a lososa. Vše je to ponořeno do oleje. Zajídám to chlebem a asi po 4 kouscích jsem plný. Tak kdo toto sní. Jsem však ubezpečen, že toto je jenom předkrm. Rozhodně gestikuluji, že již více nemohu. U mých hostitelů to však vyvolává pocit, že mi to nechutná a tak mi podstrkují stále nové a zaručeně nejlepší kousky. Postupně musím ochutnat klepeta, fousy nějakých ryb a další. Ještě že je poblíže chleba. Zajídám to a těším se na české knedlíky. Během chvíle se objem břicha našich hostitelů mění na dvojnásobek. A to Valentýn je po operace žaludku, kdy kvůli obezitě mu polovinu vyoperovali. Ptám se kolik toho snědl před operací. Asi to nebyl dobrý dotaz..
Funím.. Na závěr přinášejí Grapu. Slivovice je lepší, ale když není…vypíjím to. Stefano mne ještě zve na whisky. Dáváme si po skleničce… Odhaduji, že můžeme mít tak 1.2 promile alkoholu v krvi. Odhaduji, že tato večeře musela stát asi jako můj tranceiver. Ještě než jsme odjeli, tak si vedle ke stolu sedá nějaká parta. Odtušuji, že paní domu má nějaké narozeniny. Marně se snažím zjistit, či odhadnout její věk. Mohlo to být tak mezi 30 až 60 roky. Kdyby jí bylo 30 – pak by byla dosti „ vyžilá „, kdyby jí bylo 60, tak by vypadala moc hezky… Čert se v tom vyznej. Usedáme do aut a jedeme domů. Je mi těžko. Přesto uleháme.