Pondělí 16.9. 2002

Spíme celých 10 hodin. Dnešní plán je jasný. Prohlídka centra Říma a Vatikán. Na toto jsem se hrozně těšil. Vyrážíme autem směr centrum. Jezdit po italských silnicích je vůbec zážitek. Blinkry nepotřebujete, jezdí se snad bez pravidel. Přijedete třeba na stopku. Pomalinku tam vrážíte čumák svého auta tak, abyste dali najevo, že tam chcete vjet. Někdy i zatroubíte, abyste svému počínání dali tu správnou vážnost. Zezadu , zepředu, všude se proplétají motorky. Přijedete na červenou a nevíte jak dál. Nevadí, stáhnete okýnko a zaťukáte na vedlejší auto. No zaťukáte..praštíte mu do dveří. On otevře okno a tak se klidně zeptáte na další cestu. Je to strašně účinné. Všichni mají u úst cigára. Zapaluji si taky jedno „ vyžebrané „ Marlboro. Jedeme po nějaké místní uličce asi 80-sátkou. Dokouřím a po italském zvyku, to ještě hořící cigáro vyhazuji velikým obloukem z okna. Co se může stát, jedeme v pravém pruhu, sedím vedle řidiče….

V tom šílené troubení. Rychlostí blesku nás po pravé straně předjede nějaký Fiat. Jeho řidič nás zastaví a rychle vystupuje. Koukám jak blázen… bez jediného slova mne oběma rukama se snaží vytáhnout z auta. Pásy naštěstí vydržely. Strašně křičí… Vůbec tomu nerozumím. Po malé chvilce se však všichni usmívají a jedou dál. Nesměle se zeptám svého průvodce: „ Co se tomu bláznovi stalo? „. Manžel dcery mi to vysvětluje. Toho vajgla si mu hodil přímo okýnkem do jeho auta. Strašně se stydím. Postižený však ještě s čoudícími sedadly nám vesele mává. Kruci, to je národ, ani jsem nedostal do zubů HI. Ono vůbec porozumět italské nátuře, to je umění. Rodiny jsou veliké, ale drží silně pohromadě. Někdy jsem zaslechl šílený křik. Připadalo mi to, že končí svět. Opatrně se tedy ptám co se stalo. „ Kdy? „ , zní odpověď. „ No teď „. „ To nic, táta jen telefonoval a domlouval cenu „.

Procházíme městem a zastavujeme u takových pamětihodností jako je fontána d´ Trevil ( asi se to píše jinak ). Připadám si někdy trošku jako v Moskvě. Pomníky jsou ještě vyšší a monumentálnější. Janička se stále chce fotit s nějakými koni na podstavcích. Asi to bude tím, že mužství těchto koní je veliké jako moje paže..HI. Nu což, chce to, co bych ji nevyfotil. Přicházíme pomalu ke Koloseu. Obrovská fronta, jak při prohlídce Lenina v Mauzoleu. Jednu věc však nesnáším. Stát v jakýchkoli frontách. Šalamounsky se vzdaluji a hledám nějakou skulinku, kudy by,…náhodou, ..kdyby…

V tom ke mně přichází usměvavá dívenka a krásnou Angličtinou mi nabízí nějaké prohlídky. Moc tomu nerozumím, protože to má i s nějakým hodinovým odpočinkem. Vysvětluji jí, že spát rozhodně nehodlám. Ona na mne šibalsky mrká. Trošku se mi nezdá výše toho vstupného. Je pětkrát vyšší než oficiální. V tom se objevuje Janička a ptá se, co se děje. Ona dívenka se hrozně zašpulí a rychle odchází. Hmm…, stejně je mi to divné, proč chtěla tak vysoké vstupné a nechtěla vzít Janičku sebou. Stále mi to vrtá v hlavě…

Navštěvujeme ještě Vatikán a prohlížíme si odkud má papež vždy proslovy. Popíjím nějakou „ svatou „ vodu, která chutná po mýdle. Prý po vypití se mi dostane blaženosti. Nevím jakou blaženost mysleli, ale tu kterou mi přinesla tato voda….tu snad nemysleli. Asi jsem jim zapomněl říci, že zácpou netrpím. Vracíme se domů. Nahrávám majákový text. Zapojuji FT817 a koukám jako blázen. PSV je 1:6. Co se probůh mohlo stát? Jde to pomocí Z11 anténa tuneru vyladit, ale jen na 40 m bandu. Přesto však dělám pár spojení. Moc to nefunguje. Teprve ráno se vše vyjasnilo. Uvolnil se konektor v redukci BNC na PL… Ach ty redukce. Vypijeme ještě lahvičku dobrého červeného a hupky na kutě…..

Pokračování…..