Den čtvrtý 26.6.2007 - černý den naší expedice, Jožo Fero pronásledován rozzuřenými sousedy...

Asi tak by se vyjádřil deník Blesk. Zkrátka něco se mi nepovedlo. Jak k tomu došlo? Rád si hraju na meteorologa amatéra. Pokud máte k dispozici radarová data a obrázky z Meteosatu 8, pak krátkodobou předpověď může dělat skoro každý. Vůbec tomu nemusím rozumět a sleduji jen rychlost srážkové fronty a směr, kterým se vydává. Pak podle vzdálenosti čela této fronty mohu docela s dobrou přesností odhadnout, kdy to pravděpodobně spadne na mne. Vychází to tak v 90 procentech případu. Někdy se však při přechodu studené fronty stane něco, co může tento "amatérský" přístup vyvrátit. 

Při této příhodě si vzpomínám, jak mi Franta OK1FW vypravoval příhodičku z 2. světové války ( někde to četl). Když spojenci připravovali vylodění a otevření druhé fronty, tak počasí zde hrálo podstatnou roli. Proto nic nenechali náhodě a před vyloděním sestavili speciální meteorologický tým, který měl předpokládanou oblast vylodění sledovat a "učit" se předpovídat počasí. Osobně Churchill na to dohlížel. Když jednou tento speciální tým navštívil, ptal se jich, s jakou přesností už umí počasí předpovědět. Meteorologové mu prý řekli, že tak se 40 procentní pravděpodobností. Churchill se zamyslel a povídá: "Tak to říkejte přesně obráceně a budete to předpovídat s 60 procentní pravděpodobností".

No a co se stalo mně?

Na satelitních snímcích jsem sledoval studenou frontu, její směr a rychlost. Počasí nestabilní s možností docela slušného průšvihu. Za čelem této studené fronty se však vyskytovala díra a za ní byl týl. Ta díra byla široká asi 150 km. Sledoval jsem rychlost fronty ( asi 50 km/hod a směr na severovýchod). I když ráno pršelo, vycházelo mi, že kolem 9. hodiny se vyjasní a toto vyjasnění bude trvat minimálně 3 hodiny. Při ranní hygieně jsem svoji teorii vypravoval sousedovi. Zřejmě se domníval, že jsem odborník na slovo znalý. Když jsem mu svoji teorii ještě dokazoval na displeji mobilního telefonu, pomalu jsem ho přesvědčoval. Tvrdil jsem mu, že má na túru 3 hodiny a že si ani nemusí brát deštník. Když kolem deváté hodiny se ukázalo sluníčko, naprosto jsem ho přesvědčil. Když mne ještě viděl v krátkých kalhotách a v tričku, už neměl pochyb.

My s Janičkou jsme chtěli tyto tři hodiny "jasna" využít k prohlídce Čertova a Černého Jezera.

Zkrátka vlakem na Špičák, dále po žluté, červené a zpět opět po žluté. Skutečně asi 3 hodinky. Zpočátku vše napovídalo tomu, že mi můj plán vyjde. Svítilo sluníčko a ani mne nenapadlo, že bych se měl podívat na nový stav z Meteosatu. Když jsme došli ke stanici lanovky na Špičák, napadlo mne, že bychom mohli nějakou tu půlhodinku ušetřit tím, že se necháme vyvést nahoru na vrchol Špičáku a odtamtud pomocí GPS a pěšinky splnit cíl mého záměru.

Když jsem v tričku usedal na lanovku, obsluha si mne podezřele prohlížela. Zřejmě již věděli víc než já. Vypadal jsem však tak sebevědomě a suverénně, že se jen usmívali. Koneckonců, zase jeden otužilec jede nahoru. Všimněte si následujícího obrázku. Je to foceno ještě předtím, než jsem zjistil poslední radarový snímek. Zkrátka sedím na lanovce, svítí sluníčko a já se usmívám ...

Pak jsem na obrazovce uviděl něco, co mne šokovalo. Přesně do místa kam jsme mířili, se blížilo něco jako průtrž mračen. Když v půlce naší lanové cesty začalo sněžit, stále jsem se ještě usmíval. Pouze jsem Janičku upozornil, že bude praktické si deštníky nechat "nahoře". Jak jsme dojížděli nahoru, tak obsluha lanovky třeštila oči. Já v tričku a oni v kožichu.

Na Špičáku nás přivítala nádherná asfaltka o které neměla mapa českých turistů ani ánunk. Zřejmě Kyril způsobil své. Špičák je vůbec zajímavý. Kapitalismus novověku totiž vybudoval ze Špičáku sjezdovou kolovou trať. Je to vlastně nápad, jak udržovat v chodu vleky a lanovky i v létě. Něco podobného vymysleli i na Ještědu. Zkrátka kolo ti vytáhnu nahoru zdarma a ty po sjezdovce sjedeš dolů. Nádhera. Vůbec nevadí, že budeš porážet turisty. Stejně těch pár posledních.. Přeci kolům patří budoucnost. Že to devastuje přírodu? Naopak, z výdělku lanové dráhy my věnujeme prostředky na záchranu různých biotopů. A tak Vám nevím. Vše je nějak naruby.... Možná, že za 20 let budou turistické cesty věnovány motorovým čtyřkolkám. Stejně už nikdo v té době nebude chodit pěšky ani jezdit na kole.

Špičákovské výhledy

Pomalu sestupujeme. Volám na 2m ještě Vláďu OK1IVU. Jana mi utekla někam dopředu. Vláďa ji chtěl pozdravit a tak ze svého TCVR C568 vyrábím převaděč. Nádherně to funguje. Janu přijímám na 70cm a pouštím to Vláďovi na 2m. Začíná být citelné chladno a hlavně začíná pršet. Nám to však nevadí. 

U našich Vietnamských obchodníků jsme si totiž za 30 Kč zakoupili úplně nové deštníky. Nádherně se skládají, zabírají malý prostor. Potah vypadá též skvěle. Nu což...povel zní "vyndat deštníky".

Zmoklá příroda je sice také pěkná, ale ne zase tak moc. Začíná skvěle foukat a déšť zesiluje. Přemýšlím, kde se stala chyba, že podružná studená fronta dorazila o dvě hodiny dříve. Zkrátka vykašlala se na mne, klidně změnila směr a hlavně rychlost.

Vítr se mění na nárazový. V jednu chvíli se mu pokouším čelit svým deštníkem. Okamžitě je mi však jasné, proč tento deštník stál 30 Kč. Po chvilce ho mám rozebraný na tyčku, drátky a kus hadru. Ach jo... Kde platí to pravidlo "nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat laciné věci"? Už si to budu pamatovat taky. Pomalu po žluté docházíme až na parkoviště u Špičáku. Tam se před vchodem do restaurace schovávají i další turisté. Je 10.20 SELC a v restauraci otevírají až v 11. V poklidu si tam hrají karty. Co je jim po tom, že venku je někdo zmrzlý, unavený.... Otevírací doba je od jedenácti, tak ať čekají. Hmmmm a to jsme si mysleli, že za kapitalismu toto nebude HI. Ale vůbec, my jsme si toho mysleli... možná jako naši otcové před únorem.

Rychle pomocí IDOSU vyhledávám, že nám vlak jede asi za 15 minut. Nedá se nic dělat. Běžíme a vůbec nám nevadí když uděláme kotrmelec a zablátíme se. Teď už je to stejně jedno HI. Vlak stíháme jen tak tak. Pomalu z nás odchází humor.

Tak se přeci Janičko usměj, jsme na dovolené, relaxujeme...

Pomalu docházíme do tábora. Tam mi už Luboš hlásí, že mi ta předpověď nějak nevyšla. Prý všichni zmokli a někteří si to se mnou chtějí probrat. Raději odcházíme do osvěžovny. Snad jen jídlo může zahnat chmury.

Sedíme v hospodě a hrajeme karty. Bohužel v nekuřácké části je nějaký místní dýchánek. Všichni tedy musí do kuřácké části. Holanďanům to očividně vadí. Zima jak na Sibiři. Jana naštěstí vymýšlí prapodivné vytápění. Topíme si v chatce fénem 450 W. Moc to nepomáhá, ale je to lepší. Ještě že nás nenachytala správcová. Kemp v Nýrsku je totiž kempem "zákazů". Všude samý zákaz. Nemyjte, myjte, nekuřte, kuřte, zamykejte, neplivejte.... Asi mají svoje zkušenosti, ale přeci jenom v civilizované společnosti se zkrátka určité příkazy nemusí psát. Jsou součástí "kultury". Ledaže by do tohoto kempu chodili i nějací nekulturní návštěvníci. Stačím ještě nahrát majákový text a pomalu se chystáme na sked. Bohužel studená fronta přináší i zvýšené QRN.

Trošku se snažíme i přitápět rumem. Bohužel to moc nepomáhá. Jakmile je zima a zamračeno, nálada posádky je vždy divná. Jdeme spát.