WW817WT1

Dovolená...  Co to vlastně má být? Proč se to vlastně dělá? Není lepší zůstat doma v bačkorách, spát ve své oblíbené posteli, jíst kvalitní jídla, být neobtěžován komáry...?

Hrozné to pomyšlení....

Nevím jak vy, ale já se na svoji dovolenou začínám okamžitě těšit, jakmile se vrátím z té staré HI. Možná to je způsobeno mým zaměstnáním a asi tím, že 8 hodin jsem v práci připoután k židli a musím cvakat myší a koukat na obrazovku. Zřejmě to je ten problém, proč nenávidím jakékoliv druhy amatérského provozu, které ke svoji činnosti potřebují počítač. Ale proti gustu žádný dišputát. Nedokážu dokonce pochopit některé své kolegy, kteří za celý rok nevyberou jediný den dovolené. Pro mne je dovolená něco jako pojídání čokolády pro naše ženy. Něco, na co se člověk těší již dlouho před tím, něco co mi neubírá sil, ale naopak silně přidává. Kdyby to šlo, pak bych do práce nejraději v době dovolených vůbec nechodil. Nemusím mít Mercedes, nemusím mít letadlo, nemusím jezdit na Kanárské ostrovy...ale na dovolenou  MUSÍM.

A jak to bylo letos?

Dohodli jsme se s Lubošem OK1UN, že pojedeme spolu. Cesta byla naplánována hvězdicově. Já a Janička jsme nejprve zajeli do Chebu. Tam jsme si od syna vypůjčili přívěs a teprve potom jsme se vydali na Soumarský most.

Odjezd byl stanoven na páteční den 12.7.

Janička mi ten den svěřila i své autíčko Škoda 105L r.v. 1987 s tím, abych si ho vzal do práce. Měl jsem ihned po obědě odejít domů, naložit ho a čekat na ní. Janička měla přijít až kolem 15. hodiny. Nevím jak vy, ale doposud jsem jezdil pouze ve svém Formanu. Přechod na toto auto ve mne způsobil silné deprese. Když jsem si uvědomil, že tato chudinka musí za sebou tahat přívěs o hmotnosti 450 Kg.... Ještě než jsem přijel do práce, bylo mi jasné, že Janiččina Škodověnka je asi vadná. To auto vůbec nejelo. Naštěstí máme vedle autoopravnu. Svěřil jsem jim ho tedy do údržby. Po zaplacení 500 Kč bylo zjištěno, že to jede ještě hůř a že to je asi normální.

Fotografie před odjezdem je vždy ta nejkrásnější, vše je ještě před námi.

Přesně v 16 hodin vyjíždíme. Bohužel jsme zapomněli zavřít zadní pravé dveře a tak po projetí první levotočivé zatáčky jsme si museli zopakovat balení.  Určitě si dovedete představit, jakou radost jsme museli vyvolat v duších našich sousedů. Ne nadarmo se říká " neštěstí druhých potěší ".

S čerstvým seznamem " lokálních kmitočtů " jsem hrdě vyvolával na všech kmitočtech. Bohužel, ty dvoumetrové vlny se dnes šíří jinak než dříve. Za celou cestu jsem na direktu nikoho nezaslechl. Pomalu ale jistě jsem dostával syndrom " pouštní ztracení ". To je stav silné deprese vyvolaný tím, že  denně nenavážete alespoň jedno spojení ( radioamatérské.. HI). Naštěstí se přiblížil OK0E a tak jsem musel vzít zavděk spojení se Zdeňkem OK1AR. Průjezd Karlovými Vary...... to byl zážitek. Nevím, který orgán zde vymyslel světelnou regulaci na křižovatce. Projeli jsme to za hodinu. Janička jako správný velitel vozu a řidič, pečlivě sledovala teploměr. Dospěla k názoru, že ručička se blíží ke konci zeleného políčka. Ačkoliv teplota vně vozu byla 33° C, pustila mi proti mým protestům topení ( je to prý popsáno v návodu k obsluze ...). Tentokrát jsem se začal přehřívat já. Nadarmo jsem ji přesvědčoval, že jsem strojní konstruktér. Ani výklad pomocí rovnic termodynamiky nepomohl. Jakmile teplota uvnitř vozu dosáhla na 50C, vítězoslavně vykřikla: " a vidíš, že to pomáhá, leze to dolů, přeci si nepřehřeju borůvku". Pro nezasvěcence: Borůvka = miláček Janičky Škoda 105L, garážovaná, natíraná a jinak šlechtěná. Ve svých 15 letech má původní pneumatiky. Mělo by to i některé původní kabely, kdyby si v tom už dvakrát myši neudělali hnízdo.

Těsně před explozí mého organismu jsme dojeli na zahrádku do Chebu.

Okamžitě se musel připojit přívěs a teprve pak jsme mohli jít na pivo. Páteční večer proběhl příjemně v místní hospůdce zvané TANGO. Pivo vynikající ( Budvar ), jídlo za slušné ceny.....

Ranní probuzení bylo ve znamení plnění babičkovských a dědečkovských povinností. Člověk už z toho nějak vyrostl. Pohled na ty mrňata je však nádherný. Posuďte sami, jak se náš Jindříšek a Verunka mají k světu.

Krátké pomazlení a vyrážíme. Janičku naviguji přes Horažďovice směrem na Strakonice, Vimperk a dále přes Lenoru na Soumarský most.

Nevím proč, ale Janička trpí komplexem " bludného Holanďana". Má utkvělou představu, že se nesmí najet ani o 1 km navíc. A tak musím sledovat autoatlas a hlásit již dopředu přejezd železniční trati, co je to za řeku, jak vysoký je ten kopec vlevo před námi, kde se dá zastavit....

Abych se z té přemíry zátěže vzpamatoval, musel jsem si vynutit obědovní zastávku v Horažďovicích.

Pivo sice dobré, ale chudák číšník byl nějaký mamlal. Museli jsme na jídlo čekat asi 40 minut. Naštěstí to bylo chutné a tak jsme ani neprotestovali.

Po dobrém obědě jsme se vydali dál na Strakonice. Janička rozhodla, že je nutné zakoupit někde kořalku. Prý kvůli vnitřní hygieně a salmonelám.  Já to samozřejmě s radostí schválil. Zastavili jsme u Kauflandu a já se ujal role " vybírače typu kořalky ". Koupit rum, to nebyl problém. Větší problém byl koupit jablečnou vodku Janičce. V regále byla umístěna asi ve výšce 2.5m. Musel jsem si stoupnout na jakousi basičku. Zřejmě jsem na kamerách ochranky vypadal velice podezřele ( vesta s nápisem US ARMY OK1IF ). V příštích několika sekundách jsem byl obestoupen ze tří stran. Vše se nakonec vysvětlilo. Na dotaz co tam dělám, jsem musel hodně vysvětlovat. Již v tomto krámu však nám do našich téměř dokonalých zařízení začal pronikat podivný signál.  Teprve venku jsem si uvědomil, že mi Honza OK1VVW již minulý týden volal, že bude QRV z letounu. Vyvolával silný pile up. A jen moje provozářská nekázeň trošku tento pile up zmrazila. Na přiblblou otázkou " kde jsi? " , jsem dostal nádhernou odpověď: " ve Strakonicích nad nějakým Kauflandem". To bylo šokující zjištění. Skoro to vypadalo, jako že Honza nás pronásleduje. Skutečně jsme nad sebou ve výšce asi 2000 m spatřili nějaký plachťáček s motorem. Poprvé v životě jsem dal rádiem letadlu příkaz: " nekecej a zahejbej křídly". Naštěstí Honza křídly nezahýbal, ale zahýbal celým trupem. Při tomto povelo kolem přecházela veliká skupina turistů. Abych jim ukázal, co jsem zač...... Vydal jsem příkaz nový: " zahejbej ještě jednou". V očích oněch turistů jsem vyvolal údiv a obdiv. Dokonce jedno malé dítě škemralo po mamince, aby ji taky takové latadýlko s dálkovým ovládáním na hlas koupila. Honza byl zřejmě ve skvělé náladě a tak jsme si z něj udělali opakovač. Honza nám vyřizoval, že Luboš OK1UN je už na Soumaráku a že má dokonce již postavený stan. Upozorňoval nás však, že se od jihu blíží nějaká fronta. Oni to obrací zpátky na sever, aby se jí vyhnuli.

My dorazili na Soumarák někdy kolem 17. hodiny. Stačili jsme jen postavit přívěs a už to začalo. Naštěstí kroupy byly jen jako borůvky a tak se nic zlého nepřihodilo. Jakmile to přestalo, okamžitě jsem postavil alespoň provizorní dipól ( dva 20m dráty zahozené do roští ).

Teď jsem si vzpomněl, že jsem vlastně ani neřekl jaké zařízení a co jsme brali sebou:

RIGS OF WW817WT1 EXPEDITION:

FT817

Automatický anténní tuner Z11

IC Q7E ( 2m a 70 cm)

IC TH7 ( 2m a 70 cm )

Baterie 8Ah/12V

Laptop ARMADA a modem PR

5 kusů baterií 3Ah/12V

Baterie 10 Ah/6V ( na pomocné svícení )

Paměťový klíč

Dipol 2x20m

LW 40m

Digitální voltmetr

Luboš pak měl ještě v záloze FT100D

Alinco DJ 180 s HB9CV

Upřímně řečeno těch krámů bylo zbytečně mnoho. Kdybych měl jet ještě jednou, určitě bych doma nechal všechny pomocné baterie a laptopa. Vše jsme nakonec napájeli z autobaterie. Sice je už 6 let stará, ale stále drží.

Přesně ve 21 hodin jsem dal výzvu. Okamžitě se ozval Otta OK1DBF. Report sice nic moc. Stejně je to však nádherný pocit, pokud Vás na bandu někdo sleduje a čeká na Vás. Pak se ještě ozvali další...OK1DVX a Milan OK1IW.