6. den 21.7.2005

Dnes bylo nesmírně chladné ráno. Teploměr ukázal 4.8°C. Studená fronta dělá své. Přesto se však občas sluníčko objeví. S velikým očekáváním sleduji svoji nohu. Kupodivu se mi zdá, jakoby to bylo už dobré. Skutečně Fastungel je asi dobrý. Abych Janě nekazil radost, přemáhám se a jdeme spolu po červené směrem na Kašperské hory. Nějak jsme však z té červené sešli a jdeme po levé straně Losenického potoka. Na mapě je namalováno, že tato cestička v určitém místě pomocí můstku přechází na břeh pravý. Asi někdo tu mapu vytvářel před povodněmi HI. Nedá se nic dělat, musíme Losenický potok přeskočit. Zkouším to a.... opět ta samá bolest jako včera. Už nemám na nic chuť. Janička je však ve svém živlu. Tady se skutečně houby hledat nemusí. Tady se sbírají.

Přemlouvám Janu: "Nech to tady druhým, nesbírej to". Ne to zkrátka nejde. A tak s nemocnou nohou táhnu tyto obrovské hřiby ( průměr klobouku 28 cm ). Odmítám se nadále zúčastňovat této "popravy" hub. Pomalu přicházím na parkoviště u Horské boudy. Zrovna odjíždějí nějací pražští automobiloví sběrači hub. Po očku sledují náš úlovek a tváří se, jakoby toho měli víc. Jejich malý asi 4 letý synek s dětskou otevřeností je na to znovu a znovu upozorňuje: "Tati, ti mají veliké houby". Tatínek však nic. " Tati, podívej". Tatínka to rozčílilo. "Neotravuj". Směju se pod vousy. Nějak nám chybí ta dětská bezprostřednost. Asi se nějak přestáváme radovat z  běžných radostí druhých. Přicházíme zpět. Hoteliéra náš úlovek nerozptýlil. Je na to zvyklý. Je však vstřícný a z jedné houby nám vyrábí řízečky. Nádherná mňamka. Celkem to bylo na 5 talířů. Strašně se přejídáme.

Odvalujeme se na pokoj. Janičku čeká ještě druhá "houbařská směna".

Má to prý vymyšlené. Kdyby ne, tak prý má na sušení fén.  Usmívám se, ona snad vůbec neví, že já půl svého života se zabývám sušárenskými procesy. Nechci ji brát iluze. Lehce se odvaluji do postýlky a odávám se plánování další "kulhající" túry.

Dnes nic moc. 5.2 Km je snad historicky nejméně.