5. den 20.7.2005

Na dnešní den jsem se moc těšil. Trasa byla naplánována ve dvou variantách. Směr Slunečná u Prášil, nahoru na Prášilské jezero a dále na Poledník. Člověk míní, pánbůh mění. Vše zpočátku probíhalo OK. Došli jsme až na Prášilské jezero.

Pohled nebyl moc hezký. Připomínalo mi to něco podobného jako v Jizerských horách před 15. lety. Zkrátka kůrovec provedl své.

Cesta na Poledník pak podle turistické mapy vedla po červené. Znamenalo to, vrátit se na hlavní cestu a pak vzhůru. Přesto mé pozornosti neuniklo, že od jezera vede malá cestička přímo na Poledník. V turistické mapě je malována velice tajemně. Bylo mi sice jasné, že převýšení je obrovské, ale pocit, že nebudu přejížděn kolaři, mne nutil zvolit tuto variantu. Cesta se ukázala jako nádherná. Dostal jsem pocit, že musím založit geocach. Pečlivě jsem zaměřil místo

P103

49° 04.266N

13° 23.965E

Ve výšce 1146m nad mořem. Když jsem však chtěl geocach připevnit na strom, byl jsem nucen přeskočit asi metr široký potok. A tam se to stalo. Očekával jsem tvrdý dopad, ale doskoková noha se mi propadla do rašeliniště. Něco v noze škublo... a bylo hotovo. Ostrá bolest nevěstila nic nového. Jana mi samozřejmě utekla a tak mi nezbývalo nic jiného, než ji po rádiu přivolat zpět. Alespoň jednou v životě nám ta rádia byla k něčemu dobrá.

Kulhám pomalu zpět. Jana zatím jde na parkoviště, aby přijela s autem co nejblíže. Hrozně to bolí.

Pomalu přicházím k hlavní cestě, tam jsem svědkem, jak mafie kolem parkovišť je propojena s lesáky. Někdo auto zaparkoval u cesty. Nikde žádná značka, nic.

Přijíždí lesák a pomocí radlice před autem nahrne hlínu. Kdyby mne nebolela noha, pak bych mu asi něco řekl. Nejsem však toho schopen. Dělám tedy fotodokumentaci.

Noha šíleně bolí. Jedeme tedy do Sušice. Po chvíli hledání nacházíme sympatickou nemocnici. Mladý pan doktor jen kontroluje, zda není porušena Achilovka. Asi není. Posílá mne tedy na sono. Tam konstatují, že je to jen natržené, bez znatelných hematomů. Jsem rád, že alespoň tak. Musím podepsat papír, že jsem nikde jinde nevyžádal obvaz. Hmmm, to jsem ani nevěděl, že mám nárok jen na jeden. Mezitím mladého doktora vystřídala paní doktorka. je tak asi v mém věku. Předepisuje mi Fastungel. Ptám se: "Kde tady máte lékárnu?". Zkoumavě se na mne podívá a pak odpovídá: " Ve městě". "Aha", říkám já a pokračuji: " A kde máte město?". Sundává si brýle a zkoumá mne od hlavy? Něco se jí nezdá. Rychle zachraňuji situaci. " Jo ano, ve městě". Že jsem se moula ptal, málem mne mohla poslat i na vyšetření hlavy.

Kulhám ven z ordinace. Ta je plná stejně postižených pacientů. Jana se nedočkavě ptá: " Tak co, jak to vypadá?". Pokouším se o vtip a říkám: " Mám přijít zítra, budou mi tu nohu řezat, dnes nemají ostrou pilku".

Tak to jsem neměl. Místo úsměvu, se v čekárně rozlehl jen usedavý pláč nějakého děcka. Všichni přítomní si asi pomysleli: "To je dobře, že nám to nebudou řezat"

Jo... neštěstí druhých potěší. A tak z původně propočítané nejdelší trasy, zbyla jen troska. Necelých 16 Km.