16. 7. 2005

Den první

   Znáte to. Člověk se celou dobu, celý rok, těší na tuto událost. Ta přijde a najednou je to nějaký moc krátký. Přesto dovolené se podle mne dělí na příjemné a méně příjemné. Nikdy by mne ani ve snu nenapadlo je dělit na vynikající a špatné. Přemýšlím, jak bych definoval špatnou dovolenou. Snad jen takovou, kde bych byl v určité době na nesprávném egyptském místě. A to by za mne definovali snad ti druzí. Zkrátka, pokud si dovolenou plánuji sám, pak nemůže být přece špatná. Sám si přeci stanovuji, čím si chci odpočinout. Sám si definuji, s kým ji chci strávit a kde bude.

   Již v minulosti jsem si vyzkoušel úspěšný model:

• Musí být s Janičkou (ta jediná někdy to se mnou vydrží)
• Nesmí být u moře (Co se u moře dá dělat v pravé poledne?  Již jednou jsem to na Krétě prospal)
• Musí být v krásné přírodě
• Netoužím být středem pozornosti (čím méně lidí kolem, tím lépe)
• Musí být částečně turistická
• Musí být s TCVR HI

Vstáváme nesmírně brzy a to v pět hodin. Smutně registruji, že sluníčko není ve svém nejvýchodnějším bodě. Tam se dostává jen 21. 6. Teď na nás kouká někde z Jizerských hor a to tam, kde se dříve říkalo Fučíkova chata. Jak češi milují měnit názvy. Z Leninových ulic uděláme Rosveltovy, ze Stalingradu Volgogrady. Zkrátka dnes je to Weberova chata. 

      Již u snídaně se stále nemůžeme dohodnout, kudy vlastně pojedeme. Nakládáme všechny věci a vyrážíme asi kolem 7 hodiny. Zde vždy musí být fotografie našeho rodinného vozu a nás. Je to kvůli tomu, že se tím dá sledovat, zda náhodou to naše auto nerezaví (my určitě ne).

Pro všechny případy si kupujeme dvouměsíční dálniční známku a jedeme tou nejbláznivější cestou, kterou jsme si jen mohli vymyslet. Turnov, Benátky nad Jizerou, Český Brod, Liblice, Jevany, Mladá Vožice…

      Zde se krátce zastavujeme. Janička chce vystřídat. Rozhodujeme se, že bude dobré udělat nákup. Nabereme toho za 500 Kč a…… Jéje, kde mám peněženku? Znáte ten nádherný pocit. Přemýšlím, zda jsem ji jen zapomněl doma, či zda jsem ji mohl ztratit. Logickou úvahou však docházím k hypotéze, že jsem ji nechal doma v Hamshacku. Ještě, že existují platební karty.  Trošku si prohlížíme Vožici. Zajímavé místo. Najednou kde se vzal, tu se vzal – je tu prvomájový průvod. Spíše průvod hasičský. Ale stejně je to pěkné, pokud zahraje řízná dechovka.

Hned vedle nějaké sochy je Vietnamský krámek. Mají tam napsáno, že prodávají i peněženky. Jdu si jednu koupit. Naší vietnamské soukmenovkyni se asi líbím. Šibalsky na mne mrká. Co by ne, myslím, že jsem poslední dobou docela podobný Ho-Či-Minovi. Záhadnými stezkami se dostáváme až na zahradu Toníka OK1IAP. Mělo to být překvapení, Tonda však na zahradě není. Zkouším se i ozývat na převaděči OK0G. Nic… kde jsou ty doby, co se na zavolání někdo ozval. Raději to vypínám. Jedeme dál přes Vimperk a Stachy. Nemůžeme se s Janou domluvit, která cesta vlastně do našeho penziónku vede. Ještě, že máme GPS. Celkem bez větších problémů penzion nacházíme. Pan vedoucí Václavík je velice příjemný pán. Vůbec se nediví tomu, že si chci postavit nějakou anténu. Říká: „ víte, sem se chodí rekreovat i jiní blázni“. No vida, jak ty amatéry okamžitě zařadil do správné kategorie.  Ubytování je skutečně skvělé. A tak cena za polopenzi 550 Kč se nám už nezdá tak veliká.  Jdeme si s Janičkou prohlédnout okolí. Nádhera. Fotím si i pravou Arniku.