Zdravím milý příteli

Za dob svého mládí jsme s kamarádem používali vyvíječ pracující "vysokoteplotně". Tedy nesypal se hliník po trochách do velkého přebytku ředěného studeného louhu, ale kapal se odměřený koncentrovaný velmi horký louh na přebytek hliníku. Výkon byl proti předchozímu způsobu mnohem vyšší a částečně se eliminoval vývoj hutné pěny, která je velmi zákeřným nepřítelem při obráceném způsobu výroby, kdy šumí hliník v přebytku louhu, pěny přibývá, až nakonec vnikne i do balónu.

V dolní nádobě stála na drátěném stojánku miska (plechovka od krůtího masa s vejci) naplněná zpoloviny odstřižky silnějšího hliníkového plechu (osvědčil se rozměr cca 1x1cm síla plechu 1 až 2 mm, aby byly dost těžké a pěna je nevyhazovala z misky) nebo po centimetrech postříhaný elektrorozvodný drát AL-6mm2 zbavený izolace či třeba i naporcované ALFe lano. Horký louh se přiváděl do poměrně stísněného prostoru misky, kde nastala bouřlivá reakce, kdy teplota záhy překročila teplotu 100°C. Odpařením vody se louh výrazně zkoncentroval, vznikla jakási tavenina a reakce ještě zrychlila. Kohoutem se nastavil potřebný počet kapek louhu, aby se vývoj plynu udržel v rozumných mezích. Překypující pěna i se zbytky reakčních prduktů přetékála na dno nádoby, stejně jako na stěnách zkondenzovaná voda. Vodík odcházel trubicí přes víko spodní nádoby do nádoby horní - přes prostor s louhem. Částečně mu tak trubice předávala teplo, aby louh nevychladl. V horní nádobě se také plyn zčásti zbavil velikého množství doprovodné vodní páry, která se strážela na víku a stěnách horní nádoby a stékala zpět do louhu. Současně také docházelo i k vyrovnání tlaků mezi spodní a horní nádobou, takže výstupní tlak vodíku a případné odpory při plnění balónu, neovlivňovaly rychlost odkapávání louhu z kohoutu na misku s hliníkem. Vodík (respektive směs vodní páry a vodíku) byla z horní nádoby vedena do chladiče (stačí krátký chladič ze smyčky měděné trubičky v nádobě se studenou vodou, protože vodík výborně vede teplo - tudíž se i snadno ochlazuje). Pod chladičem následovala vodní předloha, kde vodík probublával a kde odevzdal i zkondenzovanou vodu v chladiči a zbavil se také louhové mlhoviny. Vodu v předloze jsme pro zvýšení neutralizačního účinku okyselili octem. Vystupující vodík je při správné funkci chladiče už bez vodní páry a zcela prostý zbytků louhu, které by mohly mít negativní vliv na životnost obalu balónu. My jsme takto plnili balón zhruba padesátilitrový.

Samozřejmě v té době (r.1978) nešel žádný rozumný "velkoobjemový" balón koupit (a pouťový balónek neunesl zhola nic). Vyrobili jsme si ho proto prostým slepením velkých tenoučkých mikroténových pytlů na oděvy pomocí oboustranné průhledné lepící pásky. Bylo to sice "hranaté" a připomínalo to spíš letící peřinu než balón, ale to nám bylo jedno. Tento obal není samozřejmě ideálně hermetický (materiál je molekulárně "řídký" a vodík difunduje skrz), ani lepené spoje nejsou ideální, ale protože obal není pod tlakem (vodík v něm tvoří pouze přirozenou bublinu, nemusí se balón dole u hrdla příliš těsnit), plyn neuniká příliš rychle a několik hodin náplň bez potíží vydrží.

Samozřejmě výše uvedený vyvíječ může plnit i balóny, které potřebují k plnění určitý tlak (gumové). Reakce probíhá uzavřená, takže záleží jen na mechanické pevnosti nádob a těsnosti jejich víček (za tepla). Avšak příliš výhodu při použití takového "tlakového" balónu nevidím. Stlačením vodíku roste jeho měrná hmotnost a tudíž klesá jeho nosnost vztažená na litr objemu balónu, navíc rychle roste ztráta plynu drobnými netěsnostmi (špatně utaženým hrdlem). Stlačením pochopitelně vodík nevybuchne (bez kyslíku to prostě nehoří), ale pokud náhodou povolí některé víčko na nádobě, plyn ve formě expandující pěny dokáže žíravý louh rozstříknout desítky metrů daleko i vysoko. A to pak vážně končí sranda (i svrchní prvky pracovního oblečení).

Průměrně jsme počítávali - co litr náplně balónu to třičtvrtě gramu nesené zátěže na špagátku pod balónem. Kdysi jsme to postavili, aby jsme balónem přenesli silon a následně vzduchem přetáhli telefonní drát pro TP25 přes údolí plné stromů. Balón byl bezvadný, ale nepřál nám ten den, ani ve dny následující vítr, takže se to nakonec nezdařilo:-) Začali sjme před večerem, kdy vítr buď prakticky ustal a pak jsme se nemohli hnout z místa nebo se otočil. A když už ani jedno, ani druhé, byl naopak tak silný, že nám balón strazil na stromy a o větev roztrhl....

Jde o to, že když se kobercovou páskou slepí z černého šustivého mikrotenu velký balón ("peřina" nebo válec) o objemu nejméně 4000 ltr., pak se naplní (pobíháním s otevřeným ústím proti větru) vzduchem, zaváže aby to neuteklo a nechá se za parného letního dne ležet v trávě na slunci, ohřeje se vzduch vnitř tak silně, že tento balón nejen vzlétne, ale dokud slunce intenzivně svítí, udrží se i trvale ve vzduchu. Zdánlivě jednoduchá věc má tři podmínky. Vprvé řadě to skutečně musí být šustivý mikrotén, ne jen černý nešustivý polyetylén, který v zahrádkářských prodejnách tuto odolnou fólii často nahrazuje. Polyetylén by teplem natolik změkl, že se budou švy vytrhávat, nehledě na to, že je silnější a tedy těžší. Zadruhé je skutečně nutný veliký objem. Obal je poměrně těžký, nosnost teplého vzduchu malá. Zatřetí, je potřeba udělat provazové úvazy k plášti balónu v rozích "peřinky" i v samotné ploše tak, aby i za letu zachovávala "vzducholoď" takovou polohu, kdy bude otočena stále k polednímu slunci (tedy "naplocho", jako hlavička od hříbku), vhodná pohloha uvaziště vůči směru větru. A poslední varování - je potřeba dbát, aby balón neuletěl. Pokud aerostat rychle vystoupá (obsluha rychle odvíjí) do studenějších vrstev atmosféry, jeho nosnost (rozdílem teplot) krátkodobě výrazně stoupne, pokud se drát utrhne, bude balón během chvilky nenávratně z dohledu (on zůstává černý a tak se sluncem ohřívá, přehnaně řečeno, třeba i ve stratosféře).