Můj kamarád BERT a jeho životopis....

Narodil se neznámo kde, asi v únoru 1993. Jeho matka ani otec nejsou známi. Podle stavby těla a zabarvení srsti se však domníváme, že musel mít lovecké předky. Po svém narození byl zřejmě odložen do útulku v Liberci. Tam byl ve věku dvou měsíců nalezen  naší dcerou Pavlou . Přes tvrdý odpor rodiny si  ho však přivedla domů. Po prvních loužičkách nám však bylo jasné, že přišel nový člen rodiny. Tento pes vynikal přirozenou inteligencí a poslušností. Nikdy nebyl systematicky cvičen a přesto byl vždy velice poslušný. Naučili jsme ho pouze několik základních povelů ( asi by se pejskaři divili ), jako:

"čekej", "můžeš", "stůj", "ven", "voda", "hlídej"...

Někdy jsme mu říkali i vodní pes. Šíleně totiž miloval koupel a vše co souviselo s vodou. Nikdy nechodil "potupně" na vodítku, protože to byl "pán" pes. Bez vodítka a s pomoci výše uvedených povelů jsme s ním mohli přejít třeba napříč Václavákem. Za celý život nikdy nikoho nekousl. Měl obrovský smysl pro spravedlnost a tak kolikrát svým štěkotem se snažil upozornit na věci které se mu nelíbily ( zápas dětí, potácivý krok opilců, hrubost..).

Šíleně miloval procházky lesem a vůbec jakoukoliv činnost "jeho" smečky. Patřil mezi tak zvané stavěče. Pokud jsme tedy při své procházce lesem potkali třeba srnku,  zastavil se a jen sledoval její pohyb. Snažil se v každém případě upozornit pánička. Podle typu pohledu se dalo poznat, co chtěl říci ( " hele, tady šla srnka, viděl jsi ji?"). Hravě zvládal i 40 km túry, bez jakýchkoliv příznaků únavy. Měl fantastický orientační smysl a dovedl se dokonale zorientovávat.

   Vzpomínáme, jak si ho dcera jednou odvezla asi 10 km do nového baráčku, který koupili. Odváželi ho v autě, kde neviděl ani z okna. Přesto jakmile zjistil, že je s něma malá legrace, tak si to namířil zpět za námi a bez problémů došel zpět.

Na dovolené v roce 1995 jsme ho učili jezdit na kánoi a sjíždět Vltavu. Strašně se mu to nelíbilo a stále nám v krizových situacích vyskakoval ( těsně před jezy atd. ). Pak mne to jednou rozčílilo a ujeli jsme mu po vodě asi 50 metrů. Jen pohyb vysoké trávy a strašný ryk naznačoval, že se Bertík bojí. Pak jsem mu domluvil. Od té doby se z něj stal "vodní Pán pes". To je ten pes, který hrdě stojí na přídi lodi, zdraví každého vodáka a upozorňuje na budoucí nebezpečí. Bertík miloval vždy to co jeho pán. Věděl, že páníček miluje pivo a to se dá sehnat v hospodách. Naučil se tedy nový povel "hospoda". Po tomto povelu s přesností rakety Pershing vyhledal v neznámém terénu hospodu. U jejich dveří štěknul a počkal na pána. Několikrát se i spletl a stál u dveří, kde hospoda nebyla. Při dotazu u místních domorodců jsme se však dozvěděli, že tam hospoda před několika lety byla.

V roce 1997  utekl dceři ( zřejmě za fenou ) a byl zřejmě sražen autem. Jedna z variant, kterou si však nepřipouštíme je i ta, že byl majitelem feny zmlácen. Od jisté doby totiž nesnášel lidi s kloboukem a holí. Jak to bylo, to ví už jen on sám.

   Utrpěl komplikovanou zlomeninu zadní nohy s rozdrcením kostí. Byl nalezen až po 3 dnech usilovného hledání v příkopě. Za celou dobu se nenašel nikdo, kdo by mu přečetl známku na obojku. Byly jen dvě možnosti:

Takoví "páni, sportovci psi" se však neutrácejí. To nám bylo jasné. Při operaci asistovala i jeho panička. Celé dva měsíce byl nošen na stranu a přesto nikdy nic "špinavého" neprovedl. Škoda jen, že onen veterinář se zřejmě učil operovat a tak mu výstužný drát udělal tak nešikovně, že mu zasahoval až ke kloubu. Vše se však vyvíjelo dokonale a Bertík tušil, že pokud by nechodil, pak by s námi nemohl na procházky a na dovolenou. Silně bojoval a cvičil. Bohužel však jedna příhoda se psem jiné kategorie zapříčinila to, že výztužný drát mu zajel až do kloubu. Chudák Bert byl napaden a nemohl se bránit. Vlčák na něj skočil plnou silou.

Nadále bylo jasné, že kloub nohy již  nebude ohebný. Onen dokonalý zvěrolékař mu za tarif připomínající svou velikostí cenu TCVR nebyl schopen onen drát z nohy vyndat. ( Možná, že ze mne mluví něco zatrpklého, co si zvěrolékaři nezaslouží ). Je však smutné, když někdo musí svoji životní úroveň stavět na neštěstí druhých ( třeba i zvířat). Je smutné, když starý člověk je ochoten zaplatit za pokus o záchranu svého miláčka i když zvěrolékaři je předem jasné jak to dopadne.

   Bertíkovi tedy nezbylo nic jiného, než začít chodit po třech.  Celých pět let tedy s námi šlapal i na túrách 30 km. Nikdy si nestěžoval i když nám bylo jasné, že to nemá jednoduché. Dokonce mu byli jasné i přírodní zákony statiky. Aby při chůzi nevznikal přídavný klopný moment, naučil se vkládat zadní zdravou nohu symetricky mezi přední dvě.  Zřejmě pro cizí lidi, kteří neznali jeho životní příběh, připadal jako chudák. On však nebyl chudák a hrdě si nesl svoji hlavu jako by říkal: " To čumíte, jak mi to jde po třech co?". Tam, kde potřeboval označkovat na té straně, kde měl nemocnou nohu, tak tam se postavil na přední dvě, udělal stojku a zaznačkoval.

   Jedním z posledních povelů, kterým se naučil, bylo pokračování chůze ve směru ukázání ruky páníčka. Jestliže jsme tedy přišli na rozcestí, stačilo pouze zvednout ruku a ukázat kterým směrem  budeme dál pokračovat. Jestliže si páníček nebyl jistý a tento povel nepřišel, pak věděl, že musí správnou cestu vyhledat sám. Vyhledával ji tím způsobem, že podle pachových značek určil, kterou cestou chodí více lidí.

   Na loňské dovolené na Šumavě nedaleko Campu Babylon, byl napaden Bulteriérem. Tento bulteriér byl speciálně cvičen na "ničení" divokých prasat. Díky pevnému obojku z poctivé kůže a známce na ní, mu však bulteriér nedokázal po napadení okamžitě zlámat vaz. Jeho páníček ho bránil seč se dalo. Bohužel ta bestie však vůbec nic necítila. Až pak páníčka napadlo, že by mohl bulteriéra škrtit opaskem ( zapamatujte si to, je to jediný způsob, jak pustí..). S otevřenou krvácející ránou, s ukousnutým kusem ucha však se ze všeho " vylízal". Panička mu vše ošetřila. Od té doby Bert věděl, komu dluží za svůj život. Stali jsme se kámoši ještě většími. I těžce zraněn nám na zbytku dovolené nepřidělával žádné starosti a problémy.

   Tak s námi žil až do jara letošního roku. Od té doby si ho však dcera vzala do Říma, kam se provdala. Měl to být jeho "lázeňský " pobyt. Komunikace s páníčkem pak probíhala pouze našimi pravidelnými telefonáty pomocí mobilního telefonu.  S mobilem u ucha poslouchal všechny jeho povely a reagoval na ně. Bohužel se však svého páníčka již nedočkal. Dne 28. května vzbudil dcerku a jasně naznačoval, že chce ven z domu...

Že chce na Soumarák, že chce na Hamr, že chce do Jizerek....

Lehl si na trávu a tam v nádherných vzpomínkách skonal.....

     Děkuji Ti Bertíku za ukázku toho, že vše z hlediska psího je vlastně prkotina. Nic není tak strašného, aby se nedalo překonat. Díky Ti za ukázku toho, že náš čas zde není nekonečný a záleží jen na nás, jak si ho prožijeme. Díky Ti za ukázku toho, že život je krásný.

Čest jeho památce..

L.P. 29.5.2002  OK1IF

Dovolená 2001

Zima 2000

Jaro 2001

Podzim 2001

Dovolená 2000

Výlet léto 2000

Lužické hory 2000

Zima 2000